Cesta zpátky

Václav Krška byla velká osobnost československého filmu, jeho umělecký cit pro lyriku nebo drama byl nezaměnitelný. Cesta zpátky vypráví příběh o mladých chlapcích, kteří okrádají milence na lavičkách a jednoho dne se rozhodnou vyloupit pokladnu kina, při čemž zemře jeden člověk, který se jim postaví. Krška pak rozehrává perfektní drama, kde strach a odpovědnost hrají hlavní roli. V postavách mlaďochů se představí Josef Vinklář (záporák, jak má být), Eda Cupák a Oldřich Slavík, v roli Tonky Jana Dítětová. (31.03.2019)

Příběh hlavně o pocitech viny z nepovedené loupeže v pokladně kina, která skončila smrtí náhodného svědka. Ze tří mladých mužů, kteří loupež provedli, má výčitky hlavně jeden, který se schovává v loděnici. Plánuje emigrovat do Hamburgu, ale jeho rozhodnutí naruší celnice Tonka, do které se zamiluje. (31.05.2020)

Cesta zpátky je plná herců slavných jmen, tehdy většinou mladých s rašícími vousy na bradách. Dokonce je tam jeden pár, který se posléze vzal a to paní Díťětová s panem Vinklářem. Jako kriminálka film naprosto nefunguje, spíše je to cosi na způsob Dostojevského Zločinu a trestu. Toho nejhodnějšího ze třech mladých kriminálníků nejvíce sžírají výčitky a posléze i skutečnost, že dívka jež mu poskytla azyl si o něm může myslet, že je špatný člověk. Mne na filmu zaujala noční honička na motorkách, kdy na těch namoklých kočičičích hlavách to muselo být docela nebezpečné natáčení  v té rychlosti, A ještě více mne zaujal ten dnes už zaniklý pobřežní svět paroplavby. Skladů, kolejových vleček, jeřábů, kotvících dýmajících šífů připravených vyrazit do Hamburku i odstavených starých parníků na kotvách sloužících jako nouzové ubytovny. Ten ve kterém spal Cupák si umím představit dnes jako naprosto parádní bydlení s krásnými odlesky vodní hladiny na stěnách pronikající do kajuty kulatými lodními okénky... Obsah opět nezklamal a nevykecal akorát to, jaké cigarety hoši kouřili a velikost jejich bot. Dávám za dvě ukradené stovky. * * (06.08.2021)

Lehce melodramatické a docela pěkné... 1) 30letý Pavel Kohout napsal docela zdařilý scénář bez extrémních prorežimových excesů. Hlavním padouchem je syn bývalého vykořisťovatele, co byste také čekali? 2) 28letý pěkný Josef Vinklář vrhal zasmušilé pohledy a 26letý Eduard Cupák se předvedl i v trenýrkách. 3) 58letý Václav Krška dal průchod svým tradičním sklonům k lyrické stylizaci, což předvedl na velmi působivých scénách z nočního života na pražském Václavském náměstí roku 1958. V pasážích obklopujících kino Blaník jsem také bloumal a do bufetu Koruna vedle nočního klubu Alhambra chodil. Ba co víc - karnevalové veselí u fontány s jazzovým hudebním doprovodem bych klidně přiřadil k souběžně vznikajícím prvním filmům francouzské nové vlny. 4) Závěrem kousek nezapomenutelného rozhovoru. Děvče vyzývá svého partnera, aby se šel udat na policii: Mám to ohlásit já nebo se ohlásíš sám? - Sám. - Dej mi čestné slovo. Já se tam zítra zeptám. No nekupte to... (07.02.2013)

Po Chruščovově odhalení stalinistického kultu osobnosti se velmi pozvolna začaly lámat ledy, budovatelský étos ve filmech konce 50.let začal postupně mizet a čeští filmaři si zkoušeli postupně „vyšlapávat terén“ a testovat, co jim již projde. A lyrik Václav Krška přišel s tématem, které ještě tak 5 roků dozadu by bylo úplně nemyslitelné – střet mládeže se zákonem. Pozval si k tomu svého dvorního herce Eduarda Cupáka, který byl společně s Janou Brejchovou asi největší herecká hvězda mladé generace 50.let. A všechno se tady pěkně sešlo – příběh o jednom zločinu a následném sžíravém pocitu viny, přitažlivá atmosféra holešovického přístavu (pozorovat, jak vypadala Praha před 70 lety je zážitek sám o sobě a tomu filmu to přidá nadstavbu), pěkný dobový popěvek Josefa Zímy, působivé herectví té hlavní dvojky, přičemž ona - Tonka (Jana Dítětová) - zajímavě snoubí rozhodnost a přecitlivělost a on – Freddy (Cupák) - je takový správný ňouma na zcestí, který o několik roků starší Tonce vyká, přičemž on jemu tyká a sekýruje ho jak malého kluka. Snad jen ten Vinklář to občas přehání s expresivitou svého výrazu v roli arcipadoucha, ale to už jsme u něho dávno zvyklí. Otevřený konec ve mně zarezonoval, byť jsem si ho nepřál. (11.09.2024)