Řím, otevřené město

Neorealismus v té nejčistší podobě... Žádní umělí hrdinové a vykonstruovaná zápletka, nýbrž syrová realita bez příkras. Rossellini ukazuje životní osudy prostých lidí, jejich nezlomnou vůli a touhu po svobodě. Téma se sice úzce dotýká konkrétních lidí v konkrétním městě, ale je všeobecně platné a kdyby v názvu filmu nebyl uveden Řím, mohl se dost dobře děj odehrávat v protektorátní Praze nebo někde jinde... Snímek obsahuje řadu silných momentů (mj. smrt Piny před očima jejího syna, mučení zatčených, poprava kněze) a vlastně strhne divákovu pozornost od počáteční gestapácké prohlídky až po závěrečnou exekuci Dona Pietra. Anna Magnani v roli Piny podává úžasný výkon. (19.05.2006)

Já těm Italům nikdy nepřijdu na chuť. A nepomůže ani nálepka filmové klasiky. Dvě hvězdy za ukecanou a zmatenou první polovinu a podprůměrné technické provedení (ledabylý střih a kamera, hodně špatný filmový materiál, za což patrně můžou i tehdejší podmínky). Pět hvězd za druhou polovinu, kdy všechny postavy a konflikty nádherně vykvetou. (22.12.2011)

Z počátku pro mě nudné k zalknutí, a měl jsem i problém orientovat se v postavách. Postupně si mě ale ten film svým způsobem získal na svou stranu, a na konci už jsem byl skutečně napnutý, jak to dopadne. Milník v dějinách filmu to je bez debat a historickou hodnotu to má rovněž, takže jsem nakonec rád, že jsem to mohl vidět. Dodávat k tomu cokoli dalšího je zbytečné, když vše podstatné už bylo řečeno v komentáři Mattyho. (08.03.2017)

Pokusím se trochu přiblížit, o čem je sedmdesát minut filmu: Nějaká skupina lidí žije celkem v pohodě v nějaké cimře, když tu najednou dovnitř vtrhne gestapo a všechny odvleče, případně rovnou zastřelí. Střih. Děje se něco hodně podobného. Střih. A zase nějaká cimra plná ustrašených lidí a zase gestapo. V poslední půlhodině se teprve začne něco dít a film začíná být napínavý. Ale to je na můj vkus až moc pozdě. Hodně lidí se tu ohání datem vzniku a opravdu na tom něco bude. Ve čtyřicátém pátém to musel být vážně docela nářez, ale od té doby byly natočeny stovky filmů a napsány stovky knihy, které nacismus ukazují daleko drsněji. A Řím se tak stal průměrným vyprávěním o tom, že nacisti byli zlí, což je (z dnešního pohledu) trochu málo. (14.06.2006)

Rosselliniho Opus Magnum. Otvorené mesto je plné bolesti, strachu a úzkosti. Jeho obyvatelia žijú v zrúcaninách, v neustálom strachu pred nacistickou vládou, ktorá svojou železnou rukou ničí ducha všedných ľudí. Za hranicami Ríma sa buduje odboj, ktorého úlohou je oslabovať silnú fašistickú armádu a bojovať za slobodu a spravodlivosť. Film sleduje osudy troch ľudí, ktorých spája spoločný cieľ a spoločná viera. Rossellini, týmto filmom dopomohol k vytvoreniu nového umeleckého smeru- neorealizmu, kedy si Talianský filmári po zničení ateliérov Cinecita povedali - poďme do ulíc a poďme natočiť realitu. Jedná sa o veľmi sugestivný snímok, ktorý ukazuje jednu z mnohých, často prezentovaných tvári druhej svetovej vojny akou je chudoba a bezútešnosť. Filmu sa nedá veľa vecí vytknúť. Je to hlavne preto, že film aj napriek príbehovej štruktúre, pôsobí natoľko realisticky - čo je zásluhou dobre napísaného, na oscara nominovaného scenára, že nestráca nič so svojej naliehavosti ani dnes. Je samozrejmé, že nie každý si k nemu nájde cestu, ale tým, ktorým sa to podarí čaká naozaj znamenitý zážitok. Film neobsahuje silné scény a ani mu o to nejde. Aj napriek trojici hrdinov, je Rím plný ľudí s podobným osudom a film cez troch ukazuje osud väčšiny. V tom je jeho sila a jeho nadčasovosť. (22.10.2011)