Tři billboardy kousek za Ebbingem

Vzácný příklad filmu, u kterého jsem si hrozně přál, aby šlo o seriál a já si tak mohl na ploše deseti hodinových dílů užívat interakci všech postav. Martin McDonagh možná nenapsal (pokud mluvíme o ději) svůj nejlepší scénář, ale pokud jde o charaktery, ještě nikdy mě jeho paleta podivuhodných existencí tak nebavila. Životem otrávená Frances McDormand, buranský Sam Rockwell, otcovský Woody Harrelson nebo Peter Dinklage s psíma očima. Ti všichni byli do jednoho fantastičtí. Radost být v takové společnosti, i když je to v Ebbingu, Missouri, zapadákově s třemi bilboardy. 90% (02.03.2018)

Nechápu jak mi něco takového mohlo v minulosti uniknout! Tohle musí být zcela určitě to nejlepší drama které jsem kdy viděl. Fantastický a naprosto nepředvídatelný příběh o matce, která se snaží svým vlastním způsobem sjednat spravedlnost pro svoji zavražděnou dceru, přičemž skoro celé město stojí proti ní. Ze všeho nejvíce oceňuji a to je mimochodem i to, co tento film činí tak velkým, je vývoj charakteru postav a jejich vztahů v průběhu sledování. Což mne zcela fascinovalo a nakonec jsem si připadal, jako bych shlédnul ne jeden film, ale rovnou 20-ti hodinový seriál. Kdy ten největší hajzlík v poslední sérii obrátí a skončí jako nejoblíbenější postava celého seirálu (v tomto případě tedy filmu). 96% PS: Dám tomu ještě čas a možná přidám do své top 10 oblíbených filmů. (25.02.2021)

Na Tři bilboardy se dobře kouká. Režijně jsou zvládnuté bravurně, s mnoha originálními nápady (nehet, vyhození z okna). McDonagh navíc znovu přišel s těžkozaškatulkovatelným příběhem​ o matce, která pro nalezení vraha své dcery využije neortodoxní metodu vyburcování policie. Drsný humor střídá seriózní témata hladce a snímek si i přes jistou divadelnost zachovává neskutečnou míru uvěřitelnosti. Špičkové herecké výkony, skvělý Burwellův soundtrack. Čím méně o tom víte, tím lépe. (19.01.2018)

Jakoby rejža nevěděl, jakou cestou se vydat, přičemž k mání byly cesty dvě - buď film o drásavém niterném prožitku, samotě, bolesti ze ztráty blízkého člověka, nebo černá komedie, která si dělá ze všeho prdel. Obě cesty se negují a nelze je skloubit. A výsledek dopadl přesně tak, jak neměl. Pakliže se zrovna odehraje hluboká scéna, výborně zahraná a zrežírovaná, nemá vůbec šanci v divákovi rezonovat, protože rejža se asi lekl, že to bude moc vážné, a tak šup tam s nějakým rádobyvtípkem nebo násilným odlehčením. Nebýt téhle kinematografické schizofrenie, myslím, že by to byl fucking good movie. Jenže - hlavní hrdinka je sice v depce, ale to ji neospravedlňuje k jejímu v podstatě prasáckému jednání, je to normální blázen a nám je předkládán jako oběť. Tohle na filmu nenávidím. Jestli už teda trestat pachatele, měla jít Mildred mručet na hodně dlouho. Chování Willoughbyho připomínalo scénáristické sebeukájení. Další rozpolcenost, tu dojemné, tu zbytečně přepálené. Celkový dojem po zčernání obrazovky se rovná nule - žádné velké poselství, žádný velký účinek, jen střípky dobrých scén (rybaření u řeky, brčko, dopisy, první rozhovor na houpačce atd.). Rockwell rocks! (13.07.2018)

Napsat a natočit drama, ve kterém skoro není scény, kde by někdo neřekl "bitch", "fucker" nebo "cunt" (a většina postav si o moc milejší oslovení ani nezaslouží), ve kterém vidíme provrtávání nehtu zubní vrtačkou a které je přesto vtipné, pravdivé a dojemné (téma nepřekonatelného žalu je zde podle mne zpracováno nuancovaněji než ve Wind River), považuji za umění. Three Billboards Outside Ebbing, Missouri je pozoruhodně proměnlivý film a zatím ten nejlepší od Martina McDonagha (a to mám V Bruggách opravdu rád).___Chvílemi mě to sice iritovalo pro svou divadelnost (přesně načasované příchody postav na scénu, pauzy na smích, operní árie) a trochu infantilní snahu o nekorektnost, ale ten film zároveň nabízí tolik překvapení a tolik osvěžujících změn tónu a má tak důmyslnou vyprávěcí strukturu (tři jsou nejen billboardy, ale také postavy, jejichž příběhy McDonagh rozvíjí a různě proplétá), že jde o přijatelné nedostatky. McDonagh zvolenou kompozicí a tím, že se podstaty dobírá mnoha oklikami, sleduje vyšší cíl, podle pravidel nehraje jen proto, aby nehrál podle pravidel a byť to stylisticky není kdovíjaký skvost (v paměti utkví asi jen jednozáběrová scéna s naštvaným Rockwellem), stavba příběhu to alespoň v mých očích bohatě vynahrazuje. ___ V kontextu jeho dosavadní tvorby mi přijde pozoruhodné, jak si McDonagh opět pohrává s klasickými vyprávěcími konvencemi a diváckým očekáváním (rozhodně nečekejte přímočarý příběh o bezchybné hrdince, která překoná pár překážek, odhalí původce svého trápení a najde vnitřní klid), jenom tak činí méně explicitně než v Sedmi psychopatech, díky čemuž jsou postavy přes absurdní nadsazenost celého světa uvěřitelnější a film sděluje něco podnětného také o naší přítomnosti, nejen o fikčních světech. 90% (16.01.2018)