Tři billboardy kousek za Ebbingem

Fascinující. McDonagh, ten sršící živel, proti svým předešlým filmům totálně změní rytmus a zpomalí tempo vyprávění tak, že za stejnou dobu, co jindy zrychleně odvypráví třeba padesátku bláznivých a překvapujících příběhů, které jsou ale v závěru tak dokonale provázané a do jednoho tak krystalicky srozumitelné a průzračné, že by se z nich dal napsat třetí díl Bible, vám tentokrát nabídne příběh jenom jeden, v ději málem ospale rozvláčný a nikam nepostupující, a ještě takový, že se v něm pořádného konce a zadostiučinění nedočkáte ani u jediné z postav (fakt, ani ten vnitřně napravený polda, co se má stát detektivem, nedostane v rámci požadované katarze po dobu děje placku nazpátek, a kdoví, co se stane pak). A i když tohle udělá, stejně celý film utáhne s absolutní jistotou ohledně toho, co má na srdci a na mušce - a skoro zázračně přitom neztratí vůbec nic ze své živelné kadence, s níž sází své sarkastické a ironické zvraty a pointy, které tnou vždycky do živého, ať už se u nich smějete nebo trnete. Ani půlminuta vás nemůže nechat lhostejné a nezpytující, a přitom všem má film svou neochvějně nonšalantní a velice klidnou gradaci (zde je to ovšem anti-gradace, pro zdárný vývoj v nitru postav, které mají dojít většího pochopení, vzájemného porozumění a klidu, dává čím dál hlubší smysl, že navenek vlastně pro nikoho nic nedopadne uspokojivě). ***** Téma je pro McDonagha stále stejné, jak vyplývá už z mých komentářů k Šestiraňáku, Bruggám i Sedmi psychopatům. Zajímá ho téměř laboratorně, jak se dá všelijak otáčet a proměňovat morálka a kdy případně nastupuje skutečný dušezpyt: s charismatickým důvtipem rozpitvává šedou zónu nejrůznějších provinění a trestů, řetězení příčin a následků, od těch nejbanálnějších drobnůstek, jaké si lidé provádějí z nejrůznějších důvodů, až po ty nejzrůdnější zločiny, ale zajímá ho na tom především rožnění pokrytecké morálky, jakou se do různých ožehavých situací vyzbrojují různé typy postav, a jak dlouho s ní vydrží, než se spálí na uhel (buď ona, nebo oni). Zajímá ho to propalování morálky a co zbude, jde-li to skrz. A samozřejmě nepochybuju, že ho to samé co u postav zajímá i u živých lidí a diváků. Nastavuje důmyslnou soustavu všelijak pokřivených, detaily zveličujících zrcadel, ale není pochyb, že v nich pořád vidíme v extrémech předvedené aspekty našeho vlastního chování a vzájemného jednání a pokřivování a narovnávání duší, které to zahrnuje. ***** Představuji si, že kdyby jednou Bible měla mít třetí díl, už by to asi nebyla kniha, tady je kanonický materiál vyčerpán a sdělovací kanál pokryt maximálně. Ale představuji si, že by se takovým třetím dílem Bible mohla jednou stát samovolně tlakem věků slisovaná filmová kytice z děl Tarantina a McDonagha a že by se z nich lidem selektivně a s komentáři promítaly výňatky při nedělních kázáních. Protože oni oba vlastně fakt točí samé překvapivě důmyslné, střelené, urychlené a ulítlé paraboly, podobenství, alegorie, apokryfní příběhy, bajky a anekdoty, které poskytují pestrý materiál k dumání o zdrojích dobra a zla, o jejich boji v duši člověka a o možnostech (a limitech) očisty, ať už formou vzájemné pomoci i vlastní nápravy. ***** Chápu, že hodně lidí McDonagha považuje za sympatického magora, který srší vtipem a umí báječně bavit i na ožehavá témata, a já jsem se při všech jeho filmech taky zatraceně nasmála, ale to nic nemění na tom, že smysl jeho děl je mnohem hlubší a vážnější než se sluší na nezávazné ulítlé komedie. Dá se říct, že pokud ji pochopili, McDonaghova tvorba (stejně jako Tarantinova) diváky zavazuje. *~ (17.01.2018) (méně) (více)