Crisis in Six Scenes

Minisérii Crisis in Six Scenes jsem sfoukl na jedno posezení a musím přiznat, že je to mnohem větší zábava než Rogue One. Téma je prakticky totožné... mladá dáma (Miley Cyrus) na útěku před zákonem se snaží zvrátit běh vesmíru a svrhnout krutovládu zlého impéria, přičemž jí v tom pomáhá jeden manželský pár v důchodu a čtenářský klub zanícených aktivistek. Pesimismem hýřícího droida tu nahrazuje Woody Allen ve vrcholné formě, fádní válečné běsnění a rádoby osudové okamžiky pak zastupuje příjemný humor vytapetovaný atmosférou 70. let. Korunu všemu nasazuje finální epizoda, která střemhlav graduje do úžasně absurdního vyvrcholení. Pro fandy obrýleného intelektuála je to šité přímo na míru a je úplně fuk, že se mistr v mnoha partech opakuje... ten jeho břitký vtip totiž nikdy neomrzí. PEW PEW, viva la revolución! (25.01.2017)

S klidem v srdci můžu říci, že nesnáším Miley Cyrus a ani v roli rebelky, která by jí měla sednout mi nepřišla dobrá. Naprosto vybočovala ze celého filmu, kde se všichni chovají jako ve starých Allenovkách. A už jsme u toho, vidět opět Woodyho v hlavní roli, opět hrajíc svého klasického notorika s řadou hlášek a spoustou intelektuálních bonmotů, je lahůdka. Děkuju Ti. (09.12.2016)

Kdo má Woodyho nakoukaného od šedesátek do současnosti, bude mít paradoxně nevýhodu. Stačí si totiž vzít seznam jeho nejznámějších trademarků a jenom si všechna témata odškrtávat. Válka, víra, psychiatrie, paranoia, hypochondrie, literatura, scenáristika - to všechno tu je. Ne ale ve formě čistokrevného seriálu, ale spíše v podobě rozkouskovaného filmu o celkové délce půl třetí hodinky. Televizní forma Allenovi sedí o to méně, že točí opět stejným tempem a v nejobvyklejší náladě, kterou jsme zažili u každého jeho retra nebo nostalgického ohlédnutí, což v době streamovacích služeb působí téměř až nepatřičně a poprvé v kariéře bohužel i trochu manýristicky, protože žánru a koneckonců ani sobě nic nového nepřináší. To všechno bych ale moc rád odpustil, nebýt obřího castingového omylu v podobě Miley Cyrus. Moc jsem si přál, aby tenhle nepochopitelný tah vyšel, jenže jakákoli scéna s bývalou dětskou hvězdičkou je pravým utrpením a ukázkou nefalšovaného neherectví. Trochu problém mám i s Elaine May, kterou moc rád vidím po Mistrově boku celých šestnáct let od legendárních Darebáčků, ale které zároveň při vší její sympatičnosti a snaze bohužel není rozumět každé druhé slovo. Díky vpravdě bláznivému finále se mi po těle užuž začal rozlévat blažený pocit, ale ačkoli chci jít v hodnocení výš, byl bych potom jen slepý fanboy a to si Allen za roztomilou, ale stále pouze jen recyklaci, bohužel nezaslouží. Pokud ale právě tohle bylo jeho poslední herecké představení v hlavní roli, těžko se mohl předvést lépe, protože i za hranicí osmdesátky umí své neurotické koktání na jedničku. (12.10.2016)

Jako by mi přinesli již natřikrát vylouhovaný čaj. Ve skleničce. Navíc bez cukru. Takhle špatnej pocit jsem měl naposled při sledování House of Fools. ___ Původní komentář obsahoval i jistou nemístnou poznámku k autorovi, ale kvůli respektu k Allenovi si ho budete muset domyslet sami (klíčová slova: Yung, Bucket, Neurotics Boys). (13.10.2016)

Strašne mi to pripomínalo jeho ranné filmy. Kedy absurdné scény a politické výroky sa neustále miesili s podivnými vzťahovými problémami a filozofickými úvahami. Naháňačka po streche je výborná, rovnako ako finálny rozhovor s policajtom. Woody ukazuje to najlepšie zo svojho povestného suchého neurotického humoru a čo si cením najviac je, že sa znova postavil aj pred kameru. Jeho neurotik mi už chýbal. Možno nie výborné, alebo nadčasové, ale určite príjemne nostalgické. Cyrus kupodivu fungujúca. (09.10.2016)