Noc na Zemi

Kedysi mi to pripadalo zábavné, výborne zahrané a v každej epizódke "o niečom", no po rokoch sa zo zábavnosti stal v mnohých prípadoch kŕč (najviac mi vypáchol Benignino monológ o šukaní ovečiek, celá tá rímska epizóda je pri opakovanom pozretí už len trápna anekdota) a z "myšlienkovej hĺbky" len tradičná nezávislácka póza "riešim a vypovedám, aj keď nie je veľmi o čom" (kritika hollywoodskeho systému, ktorá sa skrýva za prvou poviedkou, je tak okatá a polopatistická, že by sa za ňu hanbil aj Michael Bay - ale Jarmuschovi to klubisti zožerú). Celkovo je to tradičná jarmuschovská schizofrénia v štýle "chcel by som iba normálne baviť, ale som kráľ nezávislákov, tak sa hrám na experimenty a výpovede". Asi som už z tohto umenia pre dredových puberťákov vyrástol. (09.07.2007)

Božínku, to byla nádhera. Pět minipříběhů, nejlaskavějších z laskavých napříč světem zeměpisným i lidským. Všechny povídky byly tak originální, přitom působily přirozeně, téměř všedně, možná o to víc měly "objímající" účinek. U mě nejvíc zabodovala ta s "helmou" a "stínítkem", povídka s Winonou byla taky parádní, těžko vybírat lepší z toho, co se nejvíc cení ve chvíli, kdy vaše nálada klesne k čárce, pod níž už začíná deprese, a vytáhne vás to opět nahoru. A s Jarmuschem se mi to nestalo poprvé. (18.01.2006)

Další jedinečný Jarmusch. Nemusíme mít jeho styl rádi, ale přesto je třeba uznat, že ten člověk má svou tvorbou co říci (což se nedá říci o velké většině jeho vrstevníků). Každopádně po téhle půvabné zkušenosti už nemůžu nikde prohlašovat, že zábavně natočit dvě hodinky nepřerušovaných dialogů zvládne jen a pouze Quentin Tarantino - Jarmusch to zde totiž zvládl natolik suverénně, že jsem celou dobu nejen pozorně naslouchal, ale také se hlasitě smál a dumal nad tím, co to vlastně ti zvláštní/obyčejní lidé vypouštěli za podivná/všední moudra. Přestože každá povídka je náladově trochu z jiného těsta a aplikuje jiné lidské vlastnosti, ve všech zahlédneme alespoň kousek sebe samého, kousíček charakteru, který dává pravidelně najevo úplně každý (nebo by alespoň měl). New York byl vtipný a laskavý, Paříž přátelská a láskyplná, L.A. krásně rozjezdové a Helsinki příjemně tragikomické. Jenom ten Řím mi tam nějak neseděl, i když ty Benigniho problémy k životu asi taky patří. :)) 85% (23.02.2014)

"Začal jsem být citový, zbožný muž. Tomu už nestačí zelenina, chce k lásce něco živého." Nerozumím nejednomu výtvoru obdivovaného Jima Jarmusche, ale tentokrát se nezávislý umělec vychytrale pokusil vytvořit povídkový film, který by neurazil jeho oddané fanoušky a zároveň by nadchl nějaké to nekulturní hovado, za něž se hrdě považuji. Proto poměrně často trávím příjemné dvě hodiny s drsnou budoucí automechaničkou Corky, ztracencem v Brooklandu Helmutem, s černochem modrým jako mrkev, s tykvovým zasouvačem Ginem či alkoholem obklopeným Mikou. Čas sdílený s těmito (ne)obyčejnými taxikáři považuji za skvěle využitý. (12.02.2012)

Obrovský oddech. Po dlouhatánské době jsem se dostal k filmu, kde nemám jedinou výhradu. Už jsem těch zklamání měl v poslední době poměrně dost. A Jarmusch nadchnul a zanechal hluboký dojem. Když po několika týdnech vylezete z šedého průměru kravin a praštěností, je takto kvalitní film brutální osvěžení. Ještě lepší než Kafe a cigára. A poměrně o dost, poněvadž taxíky nemají jedinou slabinu. (07.02.2011)