Zvoník u Matky Boží

Zvoník je skvěle natočený film (ty kulisy, davové scény a hlavně Chaneyho vizáž) a má perfektní atmosféru, takže rád odpustím to, že se místy trochu nepříjemně vleče (hlavně první hodinu). Knižní předlohu jsem nečetl, ale myslím si, že když má film dvě hodiny tak mohl Quasi dostat daleko víc prostoru, jakožto hlavní postava a taky mohl být více vykreslen jeho vztah s Esmeraldou. No a Lon Chaney to je kapitola sama pro sebe. (21.09.2009)

Americký snímek „Zvoník u Matky Boží“ nesázel především na to, že má skvělého herce v hlavní roli, navíc ve skvělém mejkapu, ale i na romantickou linii, která mi tu osobně tolik nesedí, tedy ne ta, na níž bylo primárně zaměřeno. Jinak je to ale pořád velmi dobrý film, je vidět, že hodně zestárnul, ale to snad každý němý film. Rozhodně si zaslouží zachování pro další generace. (07.02.2020)

Veľkolepý nemý prepis slávneho bestselleru Victora Huga. Na predných priečkach adaptácií tohto románu sedí táto verzia hlavne z jedného dôvodu. Lon Chaney v úlohe hrbáča. Je tu oveľa odpudivejší a animálnejší ako jeho nasledovníci, u niektorých divákov si sympatie asi vôbec nezíska. Ale to je na tom to najlepšie. Tým je to paradoxne desivejší a napínavejší film. Má popri tom nákladnú výpravu, obsahuje masové scény. Proste spektakulárna nemá lahôdka, ktorú by ste si nemali nechať ujsť. (18.10.2010)

Velkofilm sto let starý. Němý. Tónovaný. Jediné známější jméno? Lon Chaney. Všechno tohle by mělo varovat. Film s rozpočtem snad až 1 250 000 dolarů? To zase láká. Jak vypadá takhle drahý film z roku 1923? Vypadá skvěle, pokud jde o dekorace a kostýmy, množství komparzu a masky. A to je asi všechno. Příběh je plytké melodrama mezi bezkrevnou "cikánkou" Esmeraldou a trochu slizkým kapitánem Phoebusem de Chateaupers. Aby to nebyla taková nuda, je tu král zlodějů Clopin, který volá po krvi šlechty a nějaké té revoluci a vrcholný arcipadouch Jehan, který by také Esmeraldu rád. Pak je tu ještě král, zhrzená snoubenka, šílená matka, nějací ti soudci, kati, prostitutky, kapsáři, šmejdíři všeho druhu... To vše oživuje středověkou Paříž, na níž se rozhodně nešetřilo. A pak tu je Quasimodo. Ošklivý zdeformovaný hrbáč s nejasnými pohnutkami a velmi nesympatický. A to je vlastně všechno. Moc to nedrží pohromadě, možná proto, že dochované verze jsou o 15 minut kratší než v době premiéry. Anebo možná proto, že všechny postavy až na Quasimoda nejsou příliš zajímavé. Quasimodo je zajímavý ovšem jen kvůli grotesknímu ztvárnění. Lon Chaney se vyřádil na jeho masce a na jeho fyzické charakterizaci, s tou duševní už si tolik práce nedal. Přesto když je Quasimodo na scéně, něco se alespoň děje. Od úvodního řádění na fasádě Notre-Dame přes komickou scénu bičování po závěrečné inferno před katedrálou i na ní, kdy i na roztavené olovo dojde, je Quasimodo tím, kdo páchá ty nejgrotesknější a nejděsivější činy. (16.09.2022)

Samozřejmě to má něco do sebe - minimálně pro tu hrstku lidí, kteří podobné staré vykopávky dokáží docenit - ale zrovna v mém případě to bylo více než úmorné, a v podstatě jsem ten film jen protrpěl. Což - abych byl poctivý - ale vlastně není chyba toho filmu, jakož spíše Hugovy předlohy. Osobně nemám problém napsat, že jsem nikdy nepochopil zdroje nesmírné obliby toho románu, protože mi jeho děj přijde stupidní, literární kvality více než sporné, a celkově mi to přijde jako beznadějně zastaralý historický kýč, u kterého se mohu jen podivovat, kolika adaptacím nechal vzniknout a že dodnes ta historka o hluchém hrbáčovi ještě někoho zajímá. Čili podobně jako je pro mě Hugův text veskrze nesnesitelný, měl jsem velké problémy dokoukat i tohle, byť řada momentů je tam rozhodně zajímavých, makeup Lona Chaneyho je bez debat nesmírně působivý, a vůbec celé je na to svou dobu hodně vizuálně zajímavé, a je evidentní, že to muselo zdát hodně peněz (všechny ty davové scény zaplněné komparzem apod...). Silně mi ovšem vadilo, že se film v závěru odklání od předlohy, v níž byla Esmeralda nespravedlivě popravena a Quasimodo žalem zahynul u jejího těla - filmová Esmeralda zůstává v závěru živá a spočine ve vroucném objetí se svým miláčkem Phoebem, zatímco smrtelně zraněný Quasimodo umírá poté, co si naposledy zazvoní sám sobě umíráčkem - aneb jak z jednoho kýče udělat ještě větší kýč. Odlišností od románu je zde však víc a velké množství látky bylo z knihy vypuštěno, což je pochopitelné, protože všechny ty historické pasáže a úvahy o katedrále Notre-Dame jsou pro filmovou adaptaci zcela nepoužitelné (on vůbec význam katedrály v tom filmu oproti předloze je až zarážejícím způsobem upozaděn). Obecně jsem na podobné násilné změny ve filmových adaptacích alergický, a je to jeden z dalších důvodů, proč mě tento film bohužel neoslovil. Btw. nemohl jsem se u toho filmu zbavit pocitu, jako bych cestoval časem, protože mě prostě fascinuje, že člověk v roce 2020 kouká na film z roku 1923, který je natočený podle knihy z roku 1831, která je dějově zasazena do roku 1482 - z těch šílených časových rozestupů na mě jde mírná závrať. (23.08.2020)