Přízrak

Zatímco zde spousta místních erudovaných filmových znalců teče nad tímto nesledovatelným zvěrstvem ve svých komentářích blahem, já jsem při sledování tohoto Přízraku také málem vytekl, ovšem z úplně jiného důvodu a jediný světlý moment v souvislosti s The Ghost Story jsem zaznamenal se začátkem závěrečných titulků, kdy jsem sám sobě musel pogratulovat, že jsem to celé dokázal dát na jeden zátah a za to se upřímně obdivuji, jelikož se jedná o další z naprosto nesoudných a nesnesitelných hardcore artových výplachů, který nemůže nikdo se zdravým přístupem hodnotit kladně. Pokud bych měl být tedy úplně upřímný, jak na mě těch devadesát minut působilo, tak bych konstatoval, že se jedná o projekt, kdy tvůrce neměl v ruce naprosto žádný scénář a ani dolar v kapse, což samozřejmě tak není a beru, že třeba ztvárnění ducha ústředního hrdiny formou postavy pod prostěradlem mělo určitě svůj význam a podobenství, na mě to nicméně zafungovalo spíš jako laciný prostředek k zobrazení ducha. To je každopádně ale malicherná záležitost oproti tomu, co se zde odehrávalo v rámci zápletky, respektive obsahu filmu, jelikož to, co se zde děje, jednoznačně odmítám zápletkou nazývat. Ať si v tom všichni mudrcové klidně hledají co chtějí, faktem je, že strávit devadesát minut stylem: žena jde k oknu, kouká z něj ven, pět minut. Žena vezme koláč, a celý ho sní, sedm minut. Duch jde, kouká na ženu, šest minut, a takto probíhá celý film, zcela beze slov, chladně, utahaně, otravně. I když pozor, vlastně úplně beze slov to není, v nějaké šedesáté minutě je totiž do filmu vložen jakýsi monolog o smyslu světa takovým nesympatickým podivínem na jakési párty, jedná se ale jen o další neuvěřitelný hovno, nekompromisně přismrdívající k zápachu celém toho snímku. A co se pak týče zhruba závěrečné čtvrthodinky, to jsem se už jen přitrouble usmíval a v podstatě jsem se chtěl jen nějak dotrápit do konce, jelikož zatímco většina filmu byla extrémní nuda, tak alespoň dávala nějaký smysl, ovšem ten závěr je opravdu na palici postavený bordel, který vůbec, ale vůbec smysl již nedával, no a poslední scéna pak představovala definitivní blábolovou tečku, ke které není vlastně ani co dodat. The Ghost Story jsou zkrátka ryzí muka a jatka divácké vytrvalosti a tolerantnosti, a jen tak mimochodem, pokud tomu filmu dá někdo příležitost jen kvůli obsazení Casey Afflecka do hlavní role, jako jsem to udělal já, tak ať se nenechá též nachytat, protože Casey tu je asi tak dohromady pět a půl minuty, takže pořádný podvod na diváka! (12.10.2023)

Nechci nikoho odrazovat spíš právě naopak, ale pokud si myslíte, že vás nebude bavit se 8 minut dívat na to jak Rooney Mara jí koláč, možná bych si to s A Ghost Story rozmyslel. Jenže ono i těch 8 minut jezení koláče dokáže být v celkovém kontextu filmu funkční a svým způsobem obohacující a o tom přesně A Ghost Story je. David Lowery jak už v minulosti ukázal dokáže zaútočit na ty nejsmutnější a nejsložitější části lidské mysli, tady to však dotahuje do dokonalosti. Film tak hluboký, že už jen samotné přemýšlení nad jeho podstatou vás může dovést k depresi, to se jen tak nevidí. Rooney Mara v roli manželky, která následkem tragické nehody přijde o svého manžela a kde kdo by čekal, že film bude právě o jejím smutku a on je, ale je to jen jedna kapka v moři celého toho spektra, do kterého se film pouští. Casey Affleck v roli zesnulého manžela by měl dostat cenu za nejlepší prostěradlo ever. Je až neuvěřitelné jak díky práci hudby, kamery a celkového tónu snímku je kus hadru schopen prodat tolik emocí. Soundtrack tak silný, že jeho následný samostatný poslech dokáže vyvolat přesně ty emoce jako sledování snímku a možná ještě víc. Tohle je prostě nadčasový film, který vypadá že řeší otázku celého lidstva, přesto si z něj každý může vzít něco jiného a i jeho nepochopení může být tou pravou cestou. Pokud někdo tenhle film z hloubi duše nenávidí dá se to s naprostým klidem pochopit, protože právě to je jeho smysl. 90% (25.09.2017)

Tak tenhle minimalistický artový kousek jsem si užil naplno. Beru zpět, že v posledních letech nevznikla žádná pořádná duchařina. „Tebe tu něco drží, že se nechceš stěhovat, viď?" A vskutku, něco ano, to ale zjistí divák až na konci. Místy uhrančivá hudba, výborná kamera, statické záběry, kdy se jeden přistihne, jako by byl v roli voyera, a čas. Jedna z pro mne nejúžasnějších scén je moment, kdy duch se ocitá na staveništi, následně v ultramoderní budově a kráčí vstříc vzdáleným neonům futuristického města. A pak samozřejmě úplný závěr. Pootevřené dveře napoví........je čas jít. Krásné. (14.12.2020)

Pomalu plynoucí a hluboce zádumčivý film o tom, že věrnost a láska dokáží porazit nevyhnutelnou temnou nicotu po smrti a překlenout i samotný čas. A Ghost Story mimo tuto zásadní nosnou myšlenku nabídne i neobvykle řešenou kameru společně s výsledným zobrazením ve formátu 4:3, což z filmu v kombinaci s čarokrásným a vtahujícím soundtrackem dělá vytříbenou a gurmánskou diváckou podívanou. Smekám! PS: Podle zdejšího nevyváženého hodnocení usuzuji, že film asi vážně nebude pro každého. Běžný konzumní divák asi "nepřekousne" pětiminutový záběr na Rooney Maru, která jí koláč a pak se jde vyzvracet. Vážně. „We build our legacy piece by piece and maybe the whole world will remember you or maybe just a couple of people, but you do what you can to make sure you're still around after you're gone.“ (23.09.2017)

Jen si tak trochu umřít. Vrátit se v podobě ducha pod prostěradlem, mít dostatečně vystřižené otvory pro oči, což mě ještě za života naučili v kroužku "ábíčkářů", zkontrolovat, zda mé bývalé "buchtě" i po mém odchodu chutná buchta, nejlépe ji pozorovat, jak se jí v jednom nepřerušeném záběru po dobu pěti minut cpe a pak učinit reklamaci s účtenkou EE(T), že prací prášek nevypral mé prostěradlo doběla. A až dostanu účet za elektřinu a telefon, kterým otravují i po smrti účastníka, bezprostředně po zjištění nezaplatitelné cifry se ihned vypařím, a to doslova, takže ze mě zůstane pro exekutory jen to špinavé prostěradlo. A kde nic není, ani smrt nebere. A pomíjivost všeho je mrcha. Chápu smíšené reakce diváků, film je to vskutku bizarní, absolutně žánrově nezařaditelný, nedá se dokonale vstřebat, i když milujete Caseyho Afflecka. A po jeho skončení si jen těžko řeknete, že to byl dobrý film. Spíše budete civět do prázdna a rychle hledat film, který ve vás oživí lásku k životu, zažene chmury a hlavně bude se v něm trochu víc mluvit i konat. Těžko říct, co na tomhle námětu oslovilo Caseyho. Film má určitě dost zvláštní pojetí, je neskutečně pomalý, art(ritida) jak kanec, tolik kompozičních veletočů už hned tak neuzřím. Je zde spousta scén, ze kterých mrazí, pokud si je dáme do správné souvislosti. Jenže je zde nemálo pasáží, které působí solidně onanisticky. Atmosféra originální. Děj se dá shrnout tak, že ústřední hrdina byl za života hudebník, měl osudovou autonehodu, po níž se vrací do svého domu za svojí milovanou coby neviditelný přízrak. A pak se ploužíme s přízrakem různými prostory a dimenzemi, potkáme kamaráda "prostěradláka", až je to všechno moc předimenzované. Role ducha je snem všech Alzheimerem stižených herců, text prakticky žádný, režisér vám jen kyne, že máte cestu volnou, takže se nemůže stát, že o nadbytečnou látku pod nohama klopýtnete. Jen jsem ne úplně zdárně pochopil, jestli pod prostěradlem je jen jakýsi mlžný opar, nebo oživlé tělo. V některých záběrech bylo vidět prosvítající paže. Možná chyba ve filmu, možná jsem to jen blbě pochopil. Spojení Casey Affleck a Rooney Mara je celkem fajn. David Lowery samozřejmě nenatočil žádného Ducha 2, je mylné si film pouštět s tím, že to bude něco ve stylu "duchařiny" s Paťem Swayzem. Tak to ani omylem. I když je tam téma lásky po smrti, duch hází předměty, je to zásadně odlišné a velmi pochmurné a zcela neradostné dílo, které si musí najít svého diváka, aby bylo ve své složitosti náležitě pochopeno. I přes mnohé úžasné a nevídané zvláštnosti se přes náročnost látky nebude snadné dostat. Podotýkám, že něco tak neobvyklého jsem už dlouho neviděl. A taky to už vidět nepotřebuji. Formát 4:3, ve kterém je film natočen, je otřesná technická pitomost. 5/10 (21.10.2017)