Režie:
Jaromil JirešKamera:
Emil SirotekHudba:
Ladislav ŠtaidlHrají:
Eduard Cupák, Ivan Vyskočil, Jana Brejchová, Zlata Adamovská, Zdeněk Blažek, Naďa Konvalinková, Bohuslav Čáp, Ludmila Vostrčilová, Soběslav Sejk (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Příběh o lásce a nelásce, o snech a naději. Mladý muž a bílá velryba patří mezi to nejlepší, co spisovatel Vladimír Páral napsal. I divadelní dramatizace této knihy zaznamenala svého času velký úspěch. Nebylo proto divu, že tento nepříliš rozsáhlý, ale myšlenkově bohatý román přilákal filmaře. Byl to režisér a scenárista Jaromil Jireš, který ve spolupráci s Márií Dufkovou-Rudlovčákovou v roce 1978 napsal scénář, ve kterém geniálně podtrhl páralovský rozpor mezi dvěma životními koncepcemi. Jeden hrdina je dokonalým typem pasivity „žije tak, jako by měl vše již za sebou“ (Viktor v podání Eduarda Cupáka), druhý je „nabitá sluneční baterie, která do sebe čerpá stále novou energii“ (Břéťa v podání Ivana Vyskočila). A mezi tyto muže vstoupí žena, která jde tvrdě za svou kariérou (Edita v podání výborné Jany Brejchové). Jaromilu Jirešovi se podařilo na plátno přenést všechno nejlepší, co Páralova předloha poskytovala. Navíc režisér dopřál více místa jaksi symbolické, ale přitom naprosto realistické postavě převozníka Gausse (Zdeněk Blažek) a tím ještě více zesílil výsledný dojem. Smysl filmu vyslovil režisér těmito slovy: „Někdy lovíte bílou velrybu a ulovíte běličku. Ale důležité je nevzdat se, nepodlehnout malověrnosti. Ta dokáže zničit nejen vás i všechny sebekrásnější záměry. Bez víry a naděje to nejde. A také ne bez trošky humoru…“ (Česká televize)
(více)Diskuze
Bolelo to fest, ale neshodila 🤪
A ne jednou.
https://www.alpy4000.cz/fotogalerie/monte-rosa-spaghetti-route-02-23-8x-4000-m-detail-2083
Kdo nepochopí, ten ještě šlojíř nespatřil ...
Kdo už svoji Bílou velrybu dostal, může klidně následovat brášky, nežil nadarmo ...
Já už Mobydickův hřbet hodněkrát viděl, i na něj lezl, ale neudržel se. Snad ještě není všem dnům konec, snad ještě najdu sílu překonat všechny bolesti světa a zkusím to ještě jednou. Aspoň pro uznání svých dětí, pro zasněný pohled milované manželky, snad pro cepín zaseknutý do Jeho hřbetu vyčnívajícího z oblačného moře, snad mne neshodí, ještě nejsem zcela beznohý a slepý, ještě to mohu dát, ještě to musím zkusit ...
Podivné. Při vší úctě k Jirešovi i Páralovi, tento film je jakási kostrbatě slepená koláž obrazů s filozofujícími dialogy. I s výbornou kamerou a hudbou však v dnešní době už nefunguje. Pominu-li poselství a myšlenky obsahující knižní předloha, zůstává mi záhadou proč tento film byl ve své době (i oficiálními místy) uznávaným majstrštykem. Snad pro zdařilý dojemný závěr?! Ten jediný je nadčasový a funguje dodnes. Stálo by to dnes za remake.
