Mise

Někdy je královnám souzen úděl Popelek a největším skvostům přiděleno místo na nejzapadlejší a nejzaprášenější polici, kde je potenciální pátrač objeví pouhou náhodou, pokud vůbec. Náhoda mi během brouzdání po obchodě postavila do cesty regál, kde se za spoustou jiných věcí krčil stříbrný disk v nenápadném obalu s nápadnými jmény. Udiveně jsem se ho chopila a ještě udiveněji si ho prohlížela, protože přes všechna jména zvučící slávou a ocenění zvučící drahými kovy mi titul nic neříkal. Nedoneslo se k mému sluchu, že Robert De Niro, kterého bych si nikdy předtím nedokázala představit v historickém kostýmu a s kordem v ruce, si kdysi střihl roli koloniálního Kaina, který se vydal cestou pokání dávno před Briony Tallisovou. Nebylo mi známo, že Jeremy Irons svého času ztvárnil nejlidštějšího následovníka Ignáce z Loyoly, jakého jsem kdy poznala. Nebyla jsem obeznámena s tím, že Liam Neeson v intermezzu mezi Bounty a Schindlerovým seznamem hrál chlápka s kněžským kolárkem na krku a s kuráží v srdci. Neměla jsem ponětí, že Cherie Lunghi si po Guineveře v Excaliburu ještě jednou zopakovala roli ženy, pro kterou osudově ztratí hlavu hned dva chlapi. Nevěděla jsem, že v onom roce, kdy z nebe padaly trosky Challengeru a černobylský spad, nechal Roland Joffé spadnout tělo ukřižovaného misionáře z vodopádů Iguaců a postaral se tak o jeden z nejpůsobivějších filmových začátků, jaké jsem zatím viděla. Netušila jsem, že jeden z mnoha majstrštyků Ennia Morriconeho zní při scénách z nezkrocené rajské zahrady, zvané brazilská příroda. Nepředvídala jsem, že ve mně bezkonkurenční kamera zanechá pocit, že je to moje tvář, kterou třísní bahno jihoamerické džungle, chladí tříšť z divoké řeky a spalují plameny zapálené misie, že budu držet palce až k frakturám dvěma zcela odlišně a zcela pochopitelně jednajícím chlapům, z nichž jeden proti těm, kteří mají "in God we trust" napsáno leda na bankovkách, bojuje mečem a mušketou, a druhý vírou, láskou a nadějí, že mi životní postoje a osudy Rodriga a Gabriela potvrdí mnou vyznávanou zásadu, že když padneš na hubu, znamená to, že jdeš kupředu, a že se místo dalšího z mnoha snímků na téma "ušlechtilý divoch versus zkažená civilizace" dočkám filmu s mamutí silou a olověnou tíží, při jehož závěrečných minutách se mi potečou největší slzy za dlouhou dobu. Teď už to vím a vzdávám díky náhodě či osudu, kteří přivedli klikatými cestičkami Misi až do mého přehrávače a umožnili mi sledovat, jak nešťastní Indiáni kmene Guaraní "poznali nekonečnou milost Boží a krátkodobou milost lidskou." (29.04.2008)

Skvostná výprava nejen za pokáním nás zavádí do kolonií v Jižní Americe, kde se tamní obyvatelé brzy stanou svědky stále větších konfliktů mezi Španělskem a Portugalskem a narůstajícím strachem z rozmachu jezuitského řádu. Vznětlivého žoldáka a obchodníka Mendosu tíživé výčitky zavanou až k idealistickému Gabrielovi, který mu pomáhá obrátit se k víře. Morriconeho okouzlující hudba (několik skladeb si léta projíždím ve svých sbírkách) a Mengesova opulentní kamera ční vysoce nad režií Rolanda Joffé, která nikam moc nespěchá (což je někdy i na škodu) a prakticky i nad celým příběhem. (20.06.2009)

Jako mnozí i já zřetelně a s lítostí vnímám rozpolcenost snímku - a jako mnozí si pro ni kladu svoji vlastní hranici. Pro mě všechno funguje naprosto úchvatně jak na rovině osobního příběhu kajícnictví, milosrdenství a víry, tak i v rovině církevních a státních sporů o moc nad kolonizovanými územími - a potud mi připadá, že fantasticky fungují i všechny filmové prostředky: vtahující kamera schopná zachytit divokou krajinu a v ní jak přirozené domorodce, tak i nepatřičné rozličné cizince s vlastními záměry, vedení herců - a právě zdaleka ne jen ústředních, ale všech lidí na plátně, hudební prolínání i scénář - a téměř všechno se pro mě bortí ve chvíli, kdy se církevní hodnostář vydává s knězi navštívit misii Guaraniů nad vodopády - a my se marně ptáme, jak se do ní i s ním dostali - protože je jasné, že tenhle  pán by se těžko vyšplhal po skále, a kamera nám to zbytečně zatají, přestože nemusela. A pak se scénáristicky bortí i další body - celý závěrečný drtivý útok Portugalců na misii a obrana Guaraniů jsou příliš demonstrativní, hnané na efekt a málo ústrojné - nedává smysl, že Guaraniové nechají vojáky (kterých není zas tak moc) jednoho po druhém v nejzranitelnějším místě cesty pracně šplhat na útes a tahat nahoru po lanech lodě a děla - že na ně právě tam nezaútočí šípy a noži a neházejí je jednoho po druhém do vodopádů... Nehledě na to, že ta děla vůbec nedávají smysl, nejsou k ničemu potřeba - chýše vojáci zapalují ohnivými šípy, tu hrstku domorodců střílejí. Žádné pevnosti na dobývání děly v misii nejsou - a ví se to samozřejmě předem. Souboje na řece, na loďkách, které domorodci nutně musí ovládat o mnoho lépe než Portugalci, a taky je umí převrhovat, jak bylo o pár scén dřív ukázáno, jsou v průběhu i výsledku stejně absurdní. Ani nedává smysl, že domorodí muži ve svém vlastním prostředí čekají na - celkem zbytečné a nepřekvapivé pokyny knězů, a nepřevezmou iniciativu sami. Atp. To, co mělo působit nejvíce realisticky, krutě a zdrcujícně, je bohužel ztvárněno až směšně neadekvátně. A s tím (pro mě alespoň) přichází o svou působivost i kamera, hudba a vůbec všechny filmové prostředky. Člověk si jen představuje, jak mrazivé to mohlo a mělo být - a aspoň tenhle dojem přetrvává, spolu s lítostí, protože do dvou třetin je to opravdu silná podívaná a všechno ve mně si přálo, aby to vydrželo až do konce. A i tak to ve mně silně doznívá. *~ (18.03.2022)

Jeden z těch filmů, co působí strašně nenápadně a během sledování nemáte žádný zvláštní pocit, nicméně čím víc se blíží konec, tím víc ve vás zůstane. A ani po zhlédnutí pocity nevymizí. Kvalita k nezaplacení. Myšlenkově plný film, který ale nekřičí poselství. Nechá ho vyplynout. Navíc úchvatné scenérie, autentičnost a hudba tomu ještě pomáhají. (03.06.2010)

Emociálně hrocený snímek, který má svou největší sílu při pohledu na De Nirovu ztýranou tvář za doprovodu Morriconeho sborových skladeb nebo i v jednoduchých scénách jako zlomení flétny od vrchního Indiána. „Slavné“ vlečení zbroje je jen malým viditelným střípkem souboje, který se v člověku odehrává; je to cesta za odpuštěním a hledáním duševní rovnováhy, kterou Mendeza záhy nalézá v jezuitství. Jak by asi ale jednal na místě církevního představitele, kdyby jej Indiáni nevzali za svého a on s nimi i nadále obchodoval? Přikázal by zničit veškeré misie a jejich obyvatele vyhnal, nebo by se slitoval nad těmi, které celé roky lovil? Snímek nabízí mnoho mezi-kulturních i náboženských otázek a nedává jednoznačné řešení, zda-li je lepší bojovat proti zlu vírou nebo násilím... (03.06.2006)