Mise

„So, your Holiness, now your priests are dead, and I am left alive. But in truth it is I who am dead, and they who live. For as always, your Holiness, the spirit of the dead will survive in the memory of the living.“ Boží nástroj zabíjí i pomáhá, ale samotný Bůh je v tom nejspíš nevinně, neboť dobrý člověk koná jeho jménem dobro, zatímco člověk zlý se za jeho jméno jen schovává a dobro koná v prospěch svůj.. Kdyby byl film po celou dobu tak silný, jako libovolná konverzace mezi úchvatnou dvojicí Irons a DeNiro, s pěti hvězdami bych neváhal ani vteřinu. A Morricone? Nejlepší misionář jakého znám. Kdyby mi jeho hudbu nepřiválo moře a vítr, rozhodně by byl můj život chudší. Škoda, že to samé nelze říct o vlivu kolonizujících Evropanů na domorodce Jižní Ameriky.. (07.10.2010)

De Niro a Irons předvádějí úžasnou hereckou extratřídu při krásné Morriconeho hudbě. Ta je opravdu skvostná (a po letech musím říct, že její živá varianta, v rámci koncertní šňůry mistra, je ještě působivější). Režii Rolanda Joffého se v jeho mistrovském kousku nedá nic vytknout a působivá kamera předkládá pohledy na skutečnou přírodu. Pohled na náboženství, který si celou dobu okatě říká o svojí nadčasovost, ale daří se mu to. Škoda, že jde o tolik zapomenuté dílo... (28.06.2005)

To je jednoducho klasika. Námet dobývania Ameriky na úkor domorodého obyvateľstva nikdy neomrzí a vždy bude mať čo ponúknuť. Najlepšia je prvá časť, ten psychologický prerod hlavnej postavy (De Niro) bol fantastický. Neskôr sa v dejovej linke začnú vyskytovať hluché, nudnejšie miesta a príbeh sa začne umelo naťahovať. To politikárčenie na celkovej atmosfére výrazne uberá, mňa osobne to nebavilo. Aj tak bol dôvod jasný. Peniaze, moc a nové územie. Tie nudné reči okolo toho bola iba zbytočná šaškáreň. Našťastie je tu priam zázračná hudba, ktorá to trocha zachraňuje. Ale aj napriek spomenutým nedostatkom to stačí na slušný nadpriemer. 80/100 (22.04.2014)

Pro mě tento film stojí především na jednom z nejúžasnějších soundtracků filmové historie, zkomponovaném géniem filmové hudby Enniem Morriconem. Scénář tak trochu agituje za pozitivní přínos misionářské činnosti, ale díky inteligentní formě podání to nepůsobí nepatřičně. Rozhodně mě mrzí, že jsem neměl možnost vidět film na velkém plátně. (09.01.2007)

Nikdy jsem neměla křesťanství zrovna v lásce, po shlédnutí Mise ale musím své tvrzení trochu poopravit; proti křesťanství jako takovému nic nemám, nedokážu ale vystát církev a její zásahy do světové politiky. Cožpak by někdo Ironsovi a jeho postavě dokázal vyčítat ušlechtilé pohnutky? Cožpak by někdo De Nirovi mohl v závěru spílat za to, že se ve jménu víry vrhl do boje, ačkoliv minuty před tím přísahal, že už krev neprolije? Za hudby Ennia Morriconeho (právě sháním soundtrack) se vám ale do hlavy dostane hlavně jedna myšlenka, totiž "Nebylo by jim lépe, kdyby nás nikdy nepotkali?". Mise nutí člověka přemýšlet, někdy je pro ateistu, jakým jsem já, až trošku moc překřesťanzována, mohlo by se zdát. Ale už jenom za ten moment, kdy seňor De Niro zabíjí strážce a uvědomuje si, že se ve jménu něčeho vyššího stal znovu tím člověkem, jehož stopy se ve své mysli snažil potlačit, za ten pohled do očí, odevzanost a odhodlanost v jednom, Misi jakoukoliv náboženskou agitku ráda odpustím. (04.05.2008)