Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel

Alfred Hitchcock raz povedal že dobrý film je ako život, z ktorého sú vystrihnuté nudné momenty. Chantal Ackermanová na to išla v Jean Dielmanovej voči klasikovmu návodu zjavne alternatívne. Podľa nej vyzerá skvelý film ako život zložený len z nemej nudy, osamelosti a utrpenia. Oživenie ponúkajú detailné prípravy kávy, sekanej, rezňov a tak. Hlavná hrdinka sa celý čas tvári ako stále prítomná tragédia. So synom si zjavne nemajú čo povedať a tak najčastejšie spoločne mlčia a jedia. Syn síce neustále číta, ale ich malý byt je takmer bez kníh. Mať sa na slabo platené účtovníctvo zjavne vyflákla, pretože lukratívnejšou sa stalo jej poobedné prostituovanie. Veď prečo nie? Forma videoartového rámcovania záberov zaujala. Lenže to, čo je zaujímavé v polhodinovom experimente a popozeranie cez rôzne inštalované obrazovky a kukátka kdesi v galérii sa v celovečernom filme stáva útrpnou tortúrou. Ktorú nezachráni žiadne záverečné gesto, ako symbol nahromadenej tenzie z monotónneho kolotoča samoty, nemoty, nudy a útrpného úškľabku. Uniká mi zmysel takéhoto typu filmov. Až teda na ten často pertraktovaný: "My intelektuálni filmári tu nie sme pre divákovu zábavu ani poučenie. My sme tu preto, aby sme naše depresie, psychózy, utrpenia  a paranoje svojou tvorbou čo najúčinnejšie preniesli na diváka." Tvária sa pritom, že do nich v skutočnosti vtĺkajú rôzne ich práve aktuálne a propagované izmy. (13.06.2021)

Jedinečná filmová zkušenost. (komentář je jeden velký SPOILER!) Do extrému vyhnaná stereotypní existence, které jsme "obětí" do určité míry všichni, ale když už je jí moc a navíc i ty stereotypní aktivity přestanete zvládat a nedaří se vám z nich vymanit, stačí pak málo. Musím obdivovat přesvědčivý herecký výkon Delphine Seyrig. Vidíte na ní, že ač navenek klidná, pod povrchem se topí ve smutku a zároveň vře vztekem a vy jen čekáte, kdy a jak přijde zlom. Výhradně pravoúhlé záběry kamery efektu napomáhají, protože na obraze vidíte v podstatě pořád to samé a místo toho si začnete všímat nuancí v jejím chování; už překročila hranici, kdy by si ještě mohla pomoct sama a zvenčí pomoc nepřichází (a z jejího okolí můžeme soudit, že ani nepřijde). Teď už jí nepomůžou jakkoli v dobrém míněné rady a návrhy na "zlepšení nálady". Zajímavé je rozpětí emocí, které film u diváků vyvolává: někoho může iritovat, přivádět k šílenství, naopak někdo bude Jeanne rozumět až do takové míry, že to zabolí...anebo obojí dohromady. Extrémně působivý a niterný film, podruhé už bych si ho nepustila. (04.04.2013)

I když bych ten film chtěl nesnášet, protože je tak neskutečně dlouhý, tak musím uznat, že své kvality má. Donutí vás přemýšlet. Třeba o tom, proč to všechno dělá, proč nemluví, proč si nezpívá, proč něco neposlouchá, když dělá domácí práce. Tohle všechno a mnoho dalšího pak ospravedlňuje to, co nakonec udělá. Rozhodně zajímavý a ne nesmyslný přístup k filmu. (11.10.2015)

Mám pocit, že je to snad jediný opravdu minimalistický narativní film. Převařené brambory byl vrchol filmu. _______ Delší článek o tom, proč si Jeanne Dielmanová plně zaslouží prvenství v anketě nejlepších filmů všech dob Sight & Sound, proč je to dobře pro naše ponětí o historickém kánonu a proč nejde u tohoto filmu oddělit estetiku od politiky. (03.11.2015)

Snímek, o kterém já osobně můžu říct : to jsem ještě neviděl / úplně jiná kinematografie / cesta k jinému filmu. Během prvních deseti minut je třeba přijmout jeho tempo, což pak vede k nabytí jisté zvýšené vnímavosti, citlivosti. Často na mě film působil vpravdě hmatově. Zásadní dílo světoznámé autorky, jejíž mistrovství u nás potkáváme spíše jen zprostředkovaně skrz její vliv na styl "mladších" tvůrců, např. Michaela Hanekeho. (22.10.2010)