El Dorado

Píše se rok 1560 a honba za bájným zlatem El Dorada přerůstá do zničující síly hrabivosti a všudypřítomné bezútěšnosti lidské psychiky, která je znamenitě ztvárněná, nezpochybnitelně mistrovský kousek. Film nabízí přesně utříděná fakta, které jsou pečlivě konstruována, a přitom děj nezůstává nic dlužen ohromující podívané. Ve vzájemné souvislosti v ponuře působivé atmosféře zaujme neméně i brilantní hudba, jež fantasticky podbarvuje vnímavost celého zážitku. Obrazová krása EL DORADA je krutá a nelítostná, ale také úchvatná, nicméně připomínám, že smrťák s kosou je neustále nablízku. Pokud od filmu budete očekávat nablyštěnou podívanou bravurních akčních scén, budete nejspíše zklamáni. Protože jde o umělecké pojetí opírající se o historickou faktografii, stylizovanou do epického vyprávění. Musím se přiznat, že nejemocionálnější scéna, která mě dojala, bylo zabíjení koní, ještě dlouho po skončení mi nedala spát. Přesto, že příběh je formulován drsnějšími prostředky, tak mimo jiné režisér Carlos Saura veden nejlepšími úmysly výtečně namixoval kratičká milostná intermezza míšenky Inés a guvernéra Pedra de Ursúa, jde o jakési odlehčení s lehkým nádechem romantiky. Na druhou stranu je potřeba dodat, že film má průměrný herecký ansámbl vousatých mužů, ale bezohledný Lope de Aguirre (Omero Antonutti), dominuje v masce nelítostného mordýře, ze kterého jde někdy až strach. Opravdu je hodně uvěřitelný. A tak jen pro úplnost ještě dodám, že se opravdu jedná o výjimečnou podívanou, bez přeintelektualizovaných gest. Tak do toho, ať víte, jak to opravdu bylo. (19.08.2011)

Saurovo El Dorado trumfuje Herzogova Aguirreho ve všem kromě představitele hlavní role - na mladého Kinskiho se děda Antonutti prostě nechytá. Ale jinak je to výpravnější, dějovější, lépe rozpracovávající postavy (Dona Ines, která pro svou ochranu střídá partnery), historicky přesnější a filmařsky srovnatelné. Byť ke konci už bylo všechno to paranoidní vraždění až komické. Každopádně pokud vás to téma zajímá, nenechte si ujít ani jeden z obou filmů. (04.03.2021)

Značně sterilní vyobrazení zlaté horečky ve španělském podání, kde konkvistadoři s jejich brněním působí spíše jako nějací naleštění rytíři ze středověkých turnajů o šátek princezny, než jako chátra žoldáků hledajících zlato, které nikdy nebylo. Všechny hlavní postavy si jsou natolik podobné, že polovina intrik a vražd zcela ztrácí smysl, už jen proto, že jsem po hodině děje a desítkách ksichtů přestal rozlišovat, kdo je vlastně kdo, jakou má funkci a jestli ještě žije, nebo to byl ten, kterého před pěti minutami zastřelili. Aguirre je zde sehrán obtloustlým dědkem, který bájnou ďábelskou povahu jeho postavy znázorňuje asi stejně dobře jako Zounar veksláka. Film jsem záměrně zhlédnul po "Aguirre, hněv Boží" a musím konstatovat, že mě nezaujal ani jeden z nich. Osobně El Dorado považuju za zbytečně promrhané prostředky (které byly), kdy se tvůrci měli raději zaměřit na mnohem zajímavější a barvitější příběhy o dobývání jižní a střední Ameriky Španěly a nedělat jako kdyby byl Aguirre nějaká konkvistadorská raritka, o které musí vznikat hned několik filmů v rozmezí pár let. 44% (21.08.2012)

El Dorado je krásný příklad toho, jak působivě lze vyprávět pomocí média filmu. Hlavní roli zde hraje příběh, který zcela určuje tempo filmu. Nejedná se ale o pouhou ilustraci literární předlohy (pokud lze za literární předlohu považovat někdy více někdy méně spolehlivé záznamy z dobových kronik a deníků), podřízenost ději je v tomto případě spíše výsada než absence dostatku tvůrčí kreativity. Saurovo pojetí příběhu o Aguirrovi by šlo nejvýstižněji označit jako filmový epos. „Rýmy“ kamery a „verše“ střihů zde pouze dotvářejí a podtrhují děj. A je to právě toto dotváření a potrhávání, které umožňuje působivost vyprávění. Místy až impresionistické snímání přírodních scenérií a ve vánku povlávajících záclon, závěsů a sítí v interiérech lodí se propojuje s explicitními scénami vraždění a intrikánským bojem o moc. Opulentnost některých záběrů však není projevem kýče, ale dokonale zapadá do kontextu dané scény. V duchu vyprávění„smrt čeká na každého a výpravy se začíná zmocňovat strach“ Saura inscenuje obrazy podobající se malířským plátnům a nechává je zapadat mezi horečkou a stihomamem stižené dobyvatele. Postava Samotného Aguirra, coby fanatického vůdce, není akcentována od začátku, ale vyplouvá na povrh s tím, jak se zhoršují podmínky a roste beznaděj účastníků výpravy. Saurovo z formálního hlediska konvenčnější dílo, tak vyzdvihuje samotný příběh coby podstatu filmu. Na rozdíl od Herzogovava lyrického pojetí příběhu, kde v hlavní roli vystupuje fanatismus a šílenost personifikovaná na osobu Klause Kinského. [LFŠ 2012 – host: Carlos Saura] (29.07.2012)

Samozřejmě nabízí se srovnání s Herzogovým arcidílem "Aguirre, hněv boží", které vypráví o té samé historické postavě a ještě tak ve 40.minutě jsem si říkal "Nic moc, chybí tomu ta osudovost a tíha Herzogova majstrštyku", ale od násilné smrti králova místodržícího film nabere velké obrátky, zvrat střídá zvrat, zrada zradu a morduje se tu jak v Shakespearovi. Film ve 2.půli skvěle graduje a přiznivci autenticity potěší věrná výprava a některé silné, nepřikrášlené mordýřské scény. Krátká pofilmová debata s panem režisérem potěšila, Saura je velice vtipný pán, také se omlouval za přemíru násilí ve filmu, ale sdělil, že jen věrně zpracoval dobové kroniky. Herzogův film označil za lživý ("Nedal si s reáliemi a skutečností moc práce") a jako odpůrce násilí ve filmu se svěřil, že proto neuznává Tarantina, i když ten samotný se naopak o Saurovi vyjadřuje velmi hezky. Celé kino se smálo. (22.07.2012)