Práče

Mám slabost pro Kachyňovo "vidění", z filmu na mě přestoupila atmosféra válečných let a neměl jsem žádný problém identifikovat se s postavou malého Františka. Michael Koblic ho ztvárnil dokonale (docela chápu jeho babičku, která klučíka tlačila na všechny možné konkurzy), takovou výřidilku a artikulaci jsem zažil ještě u Tomáše Holého. Valná většina dětských herců nedokáže s postavou, kterou má zahrát, patřičně splynout. Divák pak cítí tu osmou klapku a urputnou snahu dítěte dostat ze sebe předepsanou repliku. Práče je pro mě milý poetický film, nic víc, nic míň. (24.07.2013)

Film mi evokuje film Na žižkovském válečném voze. Oba dva filmy jsou válečné. Jeden z doby husitské a druhý ze Světové války. V obou dvou ač mezi dispělými se odvíjí příběh z dětské perspektivy. Navíc malému hrdinovi říkají práče podle vzoru bojovníků obshuhující prak za Žižky. Práče si zahraje pozdější vůdce Rezavých klíčů ze sseriálu Záhada hlavolamu. (19.07.2020)

Práče je dosť nereálny film. Klučina vymýšľa, robí neplechu a vojaci ho nekarhajú, ale niekedy sa mi zdalo, že až uznanlivo poklepkávajú po ramene. Celé je to úsmevne blbé. Film z prúseru vyťahuje až slovenské dievčatko, ktoré je tak strašne milé a tak zlato vyzerá, že som precitol a s úsmevom dopozeral dokonca. "Děti, jsme doma." Krásny záver. (08.09.2015)

"No a teď už nám tady chybí jen oddělení pro kojence." Válka dětskými očima. Výchozí námět mi přijde trošku naivistický (pochybuji, že by dítě z koncentračního tábora mohlo být v tak dobrém fyzickém a hlavně psychickém stavu). Ale jinak jde o velmi zdařilý snímek, v něž nechybí humor ani napětí. František Bureš, roztomilý klučina, má o strach postaráno. Nechce se spokojit s prací v prádelně, a nakonec dokáže všem dospělým kolem, že není jen tak nějaký "vojín elév". (28.04.2017)

Vzpomínky na dětství a povinné angažované filmy jsou vždy tíživou chmurou. Revize zralého věku buď tento dojem raného věku potvrzuje, nebo naopak od základů bourá. Jistým vodítkem při hledání odpovědi na tuto otázku jsou v případě PRÁČETE jména tvůrců filmu, ale i doba jeho vzniku. Bez výjimky se jedná o jména jasná a často i o špičkové osobnosti. V Kachyňově tvorbě představuje PRÁČE volnou řadu obdobných, na vidění dětských hrdinů založených děl: AŤ ŽIJE REPUBLIKA (1965), ROBINSONKA a PAVLÍNKA (obě 1974), POČÍTÁNÍ OVEČEK (1981) a famózní seriál VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE (1984). Neobvyklý pohled do života týlových složek 1. československého armádního sboru během nejtěžších dnů karpatsko-dukelské operace připomíná svou atmosférou slavný Bondarčukův film OSUD ČLOVĚKA natočený o rok dříve podle stejnojmenné novely Michaila Šolochova. Válka, aniž se stírá cokoliv z jejích hrůz, je tu stále tak trochu dětskou hrou obohacenou o hrozivé rysy bezprostřední zkušenosti s dospělým světem koncentračního tábora. Věrohodně působí i příhoda s krávou a holčičkou i česko-slovenské dětské přátelství, které z ní vzniká. Poetický obraz dětského světa vrcholí symbolicky překročením československé státní hranice 6. října 1944 (pomíjím o zhruba 6 týdnů mladší vstup sovětských vojsk na území Podkarpatské Ukrajiny), jímž se psychologicky láme průběh války z pohledu našeho druhoodbojového exilu. Exil vlastně končí a obnovená československá státnost pokračuje a sílí každou hodinou, každým dnem, týdnem i měsícem, které přibližují konec druhé světové války. Obraz, podepřený kvalitními výkony všech protagonistů s jasnou dominancí slovenského velikána Gustáva Valacha, i po letech a přes propast desetiletí přibližuje válečné hrůzy také dětem naší doby. V této souvislosti zůstává nezodpovězenou otázkou, nakolik jsou zralé generace naší současnosti s to pochopit hloubku a závažnost tohoto Kachyňova pozoruhodně zralého, civilně pojatého svědectví. (27.01.2008)