Směšný pán

Kachyňův Směšný pán rozhodně není v žádném případě směšný film. I když hlavní hrdina profesor Šimek se v očích druhých lidí (zdravotnického personálu v nemocnici i lidí, kteří jej v druhé části filmu potkávají v bílém plášti v pražských ulicích) se tak trošku směšně jevit může. Co je to vůbec za člověka tento Šimek? Zjevně vědecká kapacita, starý a nemocný muž, na kterém se velmi smutně podepsal společenský režim 50 let a kterému nyní společnost nabízí možnost jakési životní satisfakce (návrat na katedru, oslavný článek v novinách). On však zjevně o nic takového nestojí. Vše o co usiluje, je přijít na kloub záhadě, proč na střechu jednoho pražského domu, na kterou má výhled z nemocnice, již nechodí jedna neznámá slečna věšet prádlo a pouštět holuby. Ale byla vůbec někdy nějaká slečna, byli vůbec někdy nějací holubi....? Na filmu mě mj. už od prvního okamžiku zaujala silná klavírní hudba Zdeňka Lišky, v jeho druhé části pak moc vydařené záběry na štíty domů staré Prahy. Kachyňova poetika v tomto směru opět vítězí na celé čáře. I přesto mě místy film bohužel trošku nudil, resp. jsem nedokázal udržet po celou dobu pozornost a nerozuměl tomu, jaký má to celé "směšné" počínání profesora Šimka vlastně smysl. Na to sice člověk v samotném závěru snímku přijde, přičemž to vyústění, při němž se propojí současnost s osobní minulostí profesora Šimka mě docela dostalo. Ale přeci jen nemohu hodnotit film jen podle jeho konce... Čtyři hvězdičky pro tento film však ve finále není zas tak špatné hodnocení. (17.04.2017)

Ten film má tak neskutečnou hloubku, že nemám slov. Pan Kachyňa točil filmy, které dokázaly doslova vzít za srdce. A když se k tomu přidal herecký výkon Vladimíra Šmerala a geniální atmosférická hudba Zdeňka Lišky, vznikl unikátní film československé filmografie, na který se znovu a znovu podívám až budu chtít být zase dojat. (29.10.2011)

KAREL KACHYŇA, SMĚŠNÝ PÁN (1969). Každé město má své nevědomé vrstvy. Nejen tu, která se nachází pod zemí: chodby, sklepy, podzemní dráhy, kanály - obrovské temné a zatuchlé, prašné i vlhké město pod městem. O pomyslné patro výše najdeme třeba pavlače nebo dvory, nepřístupné těm, kteří tu nejsou doma. Vnitřní dvory s docela jinak ubíhajícím a unikajícím časem, než je čas ulice, kterou známe, po které pospícháme. Tyto neviditelné tváře činí město nevyčerpatelným, nekonečným. V Kachyňově snímku SMĚŠNÝ PÁN (1969) je město víc, než kulisa, není tu jen pro to, že někde "to" být musí. Starý pán (jedna z posledních filmových rolí Bohumila Šmerala) z nemocničního okna obhlíží střechy domů Starého města. Otevřený pohled, kotrapunkt k jeho osudu. Choroba a životní peripetie jej donutily k pobytu mezi uzavřenými zdmi ústavu. Prostor nad střechami je další vrstvou města, kterou si ne zcela uvědomujeme, ke které je skrze architekturu staveb opět jen nesnadný přístup. Když tenhle prostor zachytíte do pohyblivých obrazů na dvourozměrném filmovém plátně, podtrhnete tím iluzi blízkosti. A nejedná se tu jen o blízkost střech, co na ně tak dobře vidíme. Starý pán vídává z okna na jedné z teras protějšího domu mladé děvče, jež sem pravidelně chodívá věšet prádlo. Jejich osudy se na dálku, která se rozprostírá mezi oknem a terasou, střetnou, aby toto jejich neskutečné spojení záhy podstoupilo zkoušku. Díky ní se starý pán, vědec, setkává s vlastním, doposud neviděným, stínem, osobnostní stránkou, jíž si nebyl vědom. Setkává se silou tušení. Setkání je to nové. Nečekané. Probouzející. Pod jeho vlivem se pokouší překonat překážky, které se mu náhle staví do cesty: nechápající okolí, personál, uzavřené zdi ústavu, ale především město samotné. (POZOR, KDO NECHCE, DÁL NEČTE. LEHKÝ SPOILER.) Tedy přesněji, město před vchodem do domu. Město ulic. Důvěrně známých. Pojmenovaných. V nich očíslované domy. Systém racionální, stejně jako kybernetika - dřívější povolání starého muže. Jak ale dole na ulici přijít na to, kde „dívka v nebezpečí“ přebývá?. Kde je ta střecha, na které věšela prádlo? Kde je ten dům? Kolik ještě bloků zbývá? A kterým směrem? Namísto přehledného systému ulic, vzdorující, neprostupná masa. Co se z okna zdálo být tak blízko, se na ulici vzdaluje. Jakoby jedna z nevědomovaných tváří města vrhala stín na druhou. Post scriptum: Tento text se nezrodil pouze z mé lehce rozostřené vzpomínky na obrazově působivý film Karla Kachyni. Nechal jsem se inspirovat ještě dvojím. Totiž svým důvěrným vztahem ke starobylému městu o stovkách věží, a mnoha tisíci střechách. A také včerejším nenadálým setkáním v tomtéž městě: s cizinkou, co měla na nohou zlaté sandály… Od Slunce... Kde asi teď může být? Kolik ještě bloků? Kterým asi směrem? (29.08.2008)

Film, který mě uchvátil. Pokud ho dokážete docenit, zůstane v paměti a vyvolává i zpětně pozitivní dozvuky v myšlenkách. Má výtečnou nemocniční atmosféru, melancholickou, posmutnělou, což doplňuje nádherná osobitá poetika a hudba. Vůle žít, překonávat problémy, hledat naději... úžasné a nejednoznačné prolínání snů a reality, kde si s námi režisér hraje, potřebujete hlavně vlastní fantazii... a tady se ukazuje, jaký byl Karel Kachyňa filmařský génius! Úchvatné filmové rozuzlení... 90 % (03.11.2017)

Dojemný příběh o konci života na mě silně zapůsobil především díky fantastickému výkonu Vladimíra Šmerala, charizmatu Jiřího Adamíry a taky atmosféře Starého města 60. let, viditelné zvláště v závěru filmu. Užila jsem si ty záběry fasád a ozdob historických domů, podbarvené nádhernou Liškovou hudbou. Všechny tyto součásti Kachyňova a Procházkova dramatu postupně utvořily dokonalý celek, který mě opravdu vzal za srdce. (15.01.2016)