Směšný pán

Hledám dům holubí a dívku tančící v roztřesené harmonii na vyvýšeném podlaží. Kudy do dveří, do vchodu domu se zelenou kopulí? Jen pro ty, kteří oči nezavírají, rozhlížet se dál, nejen po své špičce nosu, chtějí. Životně důležité skutečnosti naslouchají, zdánlivě nepatrné maličkosti nemíjejí. Vzdálený most blízkostí mysli překračují. (04.11.2015)

Spojenie Karel Kachyňa a psychologická dráma nie je žiaden materiál pre sobotný prime time. Nemusí to ale byť aj nutne bohatý materiál pre podrobný kritický rozbor. Dráma starého človeka na smrteľnej posteli, ktorý hľadá na poslednú chvíľu ešte aký taký zmysel života pôsobí mierne televíznym dojmom a stojí na výkone hlavného predstaviteľa Vladimíra Šměrala. Príbehy z nemocničného prostredia bývajú zo svojej podstaty depresívne, Směšný pán je ale skôr také nostalgické, melancholické nahliadnutie do života starého človeka. Že tí majú svoje muchy typu "nebudem brať lieky a nebudem" je bez diskusie. (21.03.2014)

Karel Kachyňa pred Uchom bol rovnako odvážnym Karlom Kachyňom ako po Uchu. A treba mať na zreteli dobu vzniku, ktorá prezrádza aj isté metafory toho, čo prežíva naša postava (poprípade časť spoločnosti), akým nástrahám čelí a s akou bezmocnosťou sa nimi prediera. Směšný pán neoplýva konceptuálnymi motívmi slobody Miloša Formana a ani sa o ne príliš nestará. Skôr je jeho úlohou nazrieť k hraniciam nevládna a pomocou výborných kameramanských a hudobných kreácii to nevládno prekonávať, hoc má väčšiu moc a viacej prívržencov, než postava Vladimíra Šměrala. Čiže nie spoločenský vzdor v zmysle súvislej epickej skladby, ale rozbor niektorých individuálnych čŕt psychického utrpenia, pri ktorom ani zápornú postavu, ktorá by vám robila "zle", nepotrebuje. Škoda mierneho ustrnutia, dalo sa z danej látky vyžmýkať viacej. Pozor, vizita! je ucelenejší a všestrannejší filmom z nemocničného prostredia, kde toho Kachyňa v obsiahlejších formulkách aj náležite zúžitkoval. (04.11.2015)

Mám rád tvorbu Karla Kachyni a totéž můžu říct o scénářích Jana Procházky. Spojení obou tvůrců přineslo české kinematografii mimo jiné výborný Kočár do Vídně. V tomhle případě ale jsem z jejich filmu rozpačitý, protože Směšný pán mi při nejlepší vůli nesedl a mohou za to oba pánové současně. Je to snímek o stáří, deziluzi, umírání a především o jednom nikoliv vlastní vinou zmařeném životě. Jenže scénář mi přijde příliš rozmělněný, protože tohle by stačilo na středněmetrážní, řekněme, 35-45minutový film v ideálním případě spojený s dalšími tématicky zpřízněnými filmovými povídkami do jednoho povídkového filmu. Typická Kachyňova poetika tentokrát film zpomalovala neustálými kamerovými výlety na průčelí domů, pražské věže a městské ulice. Celý snímek vlastně táhne brilantní hudba Zdeňka Lišky a herectví filmového veterána Vladimíra Šmerala. Tématicky příběh odpovídá ústřednímu motivu Procházkovy tvorby, tedy vyrovnávání se s politickými excesy našich poválečných dějin, v tomto případě politických procesů 50. let. Celkový dojem: 45 %. (07.11.2010)

Chvíli to vypadalo jako experiment s trpělivostí diváka, ale ke konci už to působilo skoro jako thriller. Nevšední přístup tvůrců korunuje to, když nám osud hlavního hrdiny odhalí až těsně před koncem. Vladimír Šmeral v témže roce natočil Kladivo na čarodějnice, což je skoro až neuvěřitelně kontrastní postava proti tomuto směšnému pánovi. Klobouk dolů. (18.04.2015)