Vlak do stanice Nebe

Nejspíše rok výroby zasazuje celému snímku jakýsi rutinní nádech. Vyznívá mi tak klasicky perfektní práce s dětskými herci, snová a imaginární realita, Liškovy valčíky i celkové přiblížení válečné atmosféry. Kvalita REPUBLIKY, převedená zde do postavy Franty, je dozajista základem nakonec silně vyznívajícího filmu. I v Dáše lze najít některé předešlé hrdinky. Celkový poetický obraz zde vrcholí, trochu zdlouhavou, scénou s pestrobarevným vláčkem. Možná, že nutným záměrem bylo i poukázat na kázeňské či deratizační nešvary předválečného školství, nicméně i rutina je v tomto případě nadprůměrná a snímek potvrzuje (i v těchto dobách) režisérovu výjimečnost. (04.05.2014)

Tým pod vedením Karla Kachyni ve složení Ota Hofman scénárista, Josef Illík kameraman a Zdeněk Liška hudební skladatel vytvořil řemeslně kvalitní, poetickou a dětskou fantazií prošpikovanou krásnou podívanou. Tenhle film vyloženě hladí po duši a evokuje dřívější dětství bez jakékoliv techniky a vymožeností. Já tohle na Karlu Kachyňovi a jeho filmech obdivuji a mám strašně moc rád a také velmi oceňuji to, jak jsou jeho dětští hrdinové přirození. Moc se mě líbila malá Zuzana Fišerová, později známá jako Douchová, pomocnice v knihkupectví Darka Vrány. Luxusní byla také scénka, ve které děti z plácačky popíjely slivovici a učitelka je pak kárala a za trest musely stokrát napsat "Kdo pije nemyslí, kdo myslí nepije". Jak výstižné heslo :). Vlak do stanice Nebe patří do kategorie Kachyňových dětských snímků, kde má v dějové linii první místo dětská fantazie. (18.01.2020)

„Kdo pije nemyslí, kdo myslí nepije. Stokrát do zítřka. Všichni co pili! A krasopisně!“ Moc hezký dětský film. Dětští představitelé jsou přirození a u žádného nemáte neodbytný pocit, že jen nechutně přehrává. Ale krom nich „hraje“ i místo, kde se natáčelo, spolu se zimou, a to vše díky nádherné Illíkově kameře (výborně doplňované Liškovou hudbou). Když si k tomu člověk připočte všechny ty stylové hrátky během snových a fantazijních představ, je opravdu radost se na film dívat. A užívat si tu atmosféru dětství, která z něho přímo sálá. A člověk pak filmu odpustí i tu občasnou naivitu. A podivný konec, který od „prozrazení“ působí poněkud nepatřičně a „hordou“ valící ze svahu trošku až směšně. Kvůli žánru to snad ani nešlo ukončit jinak, ale „pravděpodobnější“ závěr by filmu podle mě spíš pomohl. To ovšem nic nemění na tom, že se mi snímek líbil a oceňuju ho slušnými 4*. „Jakej pan Baudyš? Děda. Maminka je moje dcera. Jednou jsem byl u vás, tos ještě byla malá. Vozil jsem tě na kolotoči.“ - „Já se nepamatuju paneee…dědo.“ (12.03.2017)

Vlakem až do Nebe, k dědovi. Tam prý nikdy nebude válka. Jen slunce, které koulí očima, děsiví čerti, vodníci a lesní stvoření v dědově chalupě. Jenže válka je a němečtí vojáci přijíždějí i na vesnici... Poetika dětství, her, lásky i přátelství však v Kachyňově snímku převažuje a bezhlavý rytíř na bílém koni a strach o dvě myšky jsou v tom momentě mnohem děsivější než tisíce Němců kdesi doma v Praze... (05.11.2011)

Půvabnou poetiku a hravou fantazii doprovází v tomto dětském filmu také nádherná hudba. Malá holčička odjíždí uprostřed válečné zimy z Němci obsazenéno města k dědečkovi do horské vsi, válkou zatím nedotčené, kde jediným hrozícím nebezpečím jsou akorát vši ve vlasech, které si můžete odnést z místní školy. Ale i tam nepřátelé jednou dorazí a je čas na hrdinství a partyzány, a to je věc, která mi k celkovému pojetí a zpracování filmu tak úplně neseděla. (05.05.2014)