Zlaté časy rádia

Po "Annie Hallovsky" laděné "Haně a jejích sestrách" a Bergmanovsko - Čechovském dramatu "Září" se vydal Woody Allen stejnou cestou jako o 14 let dříve Fellini, o 8 let Kachyňa a o 3 roky dříve Paskaljevič, tzn. cestou vzpomínek na své děství. Spousty krásných figurek, opatřených roztomilým podivínstvím a lehkým humorem. Woody Allen byl v osmdesátých letech zamilovaný až po uši do Mii Farrow. Ta má zde krásnou roli ukňourané, ale krásné Sally. Rádio je zde zobrazeno coby ohromný fenomén a věc, bez které se hrdinové filmu ve válečných letech nedokázali obejít. A nebyl by to Woody, kdyby do svého laskavého a humorného filmu nedal nějaký ten vážnější prvek, jak od dob "Lásky a smrti" udělal pokaždé. Scéna, kdy otec malého Woodyho řeže páskem a když se z rádia ozve, že celé státy úpěnlivě sledují marný boj za záchranu holčičky, která spadla do studny, začně ho se slzami v očích hladit po vlasech a v následujích chvilkách ho pevně drží v náručí, je skutečně hodně silná. Woody se tentokrát opět ve filmu neobjevil (mimochodem hrál pouze v šesti z jedenácti svých filmů z osmdesátých let), ale postaral se o post vypravěče příběhu. "Zlaté časy rádia" patří mezi nejlepší Woodyho filmy. (20.03.2008)

Allenovo vyznání lásky ke svým dětským létum, kdy rádio znamenalo pro lidi neuvěřitelně mnoho, kdy kluci s dalekohledy na plážích hlídali japonské ponorky a totožným dalekohledem šmírovali nahé ženy v oknech, ach ta idyla :) Více viz Poznámky. (30.05.2002)

Krásna spomienková udalosť. Vraciame sa k pôvodným skečom Woodyho Allena, kde je jeden vtip a jedna nepravdepodobná epizóda nahromadená jedna na druhú. A páči sa mi to. Nemá to síce ucelenú štruktúru, ale má to atmosféru neskorších Woodyho veľdiel a pritom niečo z jeho pôvodnej originálnosti. Množstvo epizódnych postavičiek a množstvo skvelých nápadov a odkazov na históriu. Wellsova Vojna svetov je podporená parádnou scénou. Vidno, že Woody vie spájať prirodzené momenty a robiť z nich niečo viac. Páčilo sa mi to a kopec krát som sa nasmial. Jeden z ďalších filmov v ktorých Woody ( aj ako rozprávač) kraľuje. (23.04.2014)

Báječně navybíraná muzika, nádherně upištěná Mia Farrow v pygmalionovské roli – z Allenových osudových žen jsem měl vždycky slabost spíš pro Dianne Keaton, ale když člověk vidí za sebou Dannyho Rose a Radio Days, musí před Miinou všestranností smeknout hučku i s parukou –, s vybraným vkusem servírovaná nostalgie za utíkajícím časem, ne jen za tou jednou konkrétní érou. Vlastně ani nevím, proč nepatřím k těm, kdo tenhle film řadí mezi Woodyho absolutní špičku. Asi to bude tím, že vždycky tak mile prošumí kolem a nic zas tak zásadního po něm nezůstane. (30.08.2011)

Skoro mě překvapilo, jak moc se mi to líbilo, protože k rádiu žádný vztah nemám - nebo minimálně ne stejný jako Allenova generace - a myslel jsem, že ta nostalgie bude nepřenosná, ale nakonec jsem zjistil, že je to úplně jedno, protože ten film si od prvních záběrů neomylně razil cestu do mého srdce, a to zcela nezávisle na tom, co si člověk v r. 2022 myslí o rádiu. Skoro mě až ohromuje, s jakým málem si zde Allen vystačil - ten film v podstatě není nic víc, než pár legračních vzpomínek z dětství, namíchaných s hrstkou reálných historických událostí, jako byl třeba útok na Pearl Harbor nebo pád 3 leté holčičky do studny (naprosto mrazivá sekvence, která mě doslova šokovala), ale možná právě v tom je jeho síla, v té dovedně kombinované směsici humoru a dojetí, která je jakoby načrtnutá lehkou rukou, bez ambicí vyprávět nějaký velký příběh, a celá ta nostalgická spanilá jízda se navíc veze na vlnách dokonalého soundtracku, takže toto je přesně ten typ filmů, v jehož závěru je vám líto, že už je konec a že toho víc nebude. (15.08.2022)