Smrt si říká Engelchen

Neuvěřitelný film, který přes své stáří by měla vidět i dnešní mladá generace. Ač disponuje černobílou (a geniální) kamerou, přináší nečernobílý pohled na partyzány, kteří mají svoje slabosti i pochybnosti. Začínající Jan Kačer zde předvádí komplexní herecký výkon. Režisérská dvojice Ján Kadár a Elmar Klos jakoby zázrakem prosadili do československých kin snímek, který by v padesátých letech vznikl jen těžko. Kromě kamery si pozornost zasluhují i vynikající střihové montáže, za které by se nestyděl ani Sergej Ejzenštejn, a atmosférický ambientní doprovod dodnes nedoceněného skladatele Zdeňka Lišky. Společně s Němcovými Démanty noci jde o zásadní příspěvek k protiokupační tematice. (26.02.2014)

... Zastřelil bych vlastního bráchu, kdybych věděl, že tím zkrátím tuhle posranou válku... Knižní předlohu tohoto filmu jsem sice nečetl ale dokážu si představit, že to musí být dechberoucí četba. Jsem totiž zastáncem toho, že kniha vždy dokáže vše lépe vystihnout než film. A tenhle film je vskutku vydařenej takže podle toho soudím, že kniha musí být opravdovým čtenářským klenotem. Film Smrt si říká Engelchen líčí příběh partyzánů bojujících proti Němcům. Příběh je vyprávěn retrospektivně a skoro po celou dobu zní bezútěšná až deprimující hudba. Další díky letí filmovýmu kolegovi darkrobyk za tento z jeho dalších filmových tipů. (01.10.2023)

V Československu, podobne ako v Sovietskom zväze nevznikali iba ideologicky jasne vymedzené naivné vojnové filmy s heroickým hrdinom, obraňujúcim a tak budujúcim novú povojnovú budúcnosť socialistickej vlasti. Niektoré filmy, ako napríklad Engelchen, sa podobnej schematickosti zďaleka vyhli. Že sa jedná o adaptciu knihy, som si vôbec neuvedomoval, čo len dokazuje genialitu našich dvoch legendárnych tvorcov. Film je zapamätania hodný okrem množstva rozoberaných aspektov ako herectvo alebo výprava aj mnohými pravdivými bonmotmi, ktoré nás vždy akoby pichnú do mysli počas sledovania plynulej sekvencie. "Aby som skrátil vojnu, zabil by som aj vlastného brata". Nech mi nikto nehovorí, že by po rokoch strávených na fronte nič podobné nevyslovil. (26.02.2014)

,,My si tady hrajeme s kdejakou rýmou a s takovými případy, jako jste vy, a zatím... Stopadesát tisíc mrtvých." Asi jeden z najpůsobivějších československých válečných filmů. Značný podíl na kvalitách nese osobitá forma vyprávění, kde se veškeré scény z války odehrávají v retrospektivách coby vzpomínky a sny hlavního hrdiny - pacienta s postřelenou nohou. Dochází zde tak nejen k pozoruhodné filmařině, podpořené excelentní kamerou, ale i zajímavých konfrontací událostí, např. radostní euforie nad postřílením velké skupiny nacistů verzus radost nad pocitěním prstů na raněné noze. Jako nejsilnější konfrontaci v tomto směru zmiňuju pak vzpomínku na vypálení paseky verzus zprávu z novin o atomové bombě v Hirošimě. Film navzdory nadprůměrné délce snad nemá výrazněji slabšího místa, neustále napíná diváka postupným vyplňováním příběhu, z nějž už známe současnost a útržky z minulosti a i ten kousek místního patosu popři všem hravě ztratí. Snímkem vládnou vynikající herecké výkony všech zúčastněných v komorních i "akčních" scénách, z nichž se vedle Jana Kačera oplatí zmínit Martina Růžka v roli doktora a málo známou, předčasně zesnulou slovensku Evu Polákovou, která ztvárnila hlavní ženskou postavu rozporuplné Marty. Jednou z nezapomenutelných scén byla ta, kdy Marta plná sebavědomí si přichází sama uprostřed přepadení nacistů zastřelit "svého" generála. (90%) (Filmová výzva 2018 - Karlas) (19.08.2018)

Na dobu vzniku velice odvážné ztvárnění skrytější strany války. Však za něj také autoři nedošli hned ocenění. Němci střílející Němce, cena lidského života prakticky žádná, vina a trest... Postavy se chovají jako lidé a ani hrdinové nemusejí mít lehké spaní. Hodně těžká deprese, o to horší, že podle skutečných událostí. (11.09.2019)