Tři přání

Já jako nevím, jak může bejt někdo tak zoufale nepřipravenej, navzdory skautský popř. pionýrský výchově. Každej normální, racionálně uvažující člověk má už přeci dávno rozmyšlený, co by si přál, kdyby náhodou někde vyskytl kouzelnej dědeček/ryba. Samozřejmě má ty přání poněkud kategorizovaný, musí odhadnout, co ten děda ještě zvládne a co né. Takovej, co dává možnost za pouhopouhý puštění si sednout, evidentně žádný eso nebude, to bude hodně lacinej děda. Takže na něj nemá smysl vytahovat nějaký složitý přání, jako třeba celosvětový odstranění utrpení. Vždyť von brblal i proti nevinnýmu přání, mít hodně peněz, že prej to rozvrátí národní hospodářství. Ech bóže, a ten truhlík hlavní hrdina mu nebyl schopnej vysvětlit, že milión sem milión tam ani v chudé socialistické ekonomice nemůže udělat ale vůbec nic. No jo no, holt právník, ekonomický ani jiný souvislosti mu vůbec nedocházej. Jinak vyznění tradiční, přitroublé, zkrátka člověk by neměl snít o spokojeném životě, vždyť tím největším štěstím je hákovat v továrně od šesti do dvou a pak doma čučet na telku, kde navíc nic nedávali, páč pravidelný televizní vysílání začalo až v r. 1963. (29.08.2016)

Není to jednoduché, když si chlap domů pořídí manželku, které je všechno málo. Taková "černá díra" spolkne cokoliv, chudák chlap si naivně myslí, že když jí splní její sny, že bude mít klid. Jediné, co se ale stane, že manželka bude mít další a další sny, nekonečně mnoho. A chlap bude pořád ten neschopný, co ženě splnit sny nedokáže. V tomto filmu, místo aby ženu vyhodil s kufry na ulici, získá manžel magickou schopnost plnit přání zvonečkem. Nic se však nevyřeší a manželčiny nároky stoupají. Se stoupající životní úrovní přichází též závist kolegů a sousedů a i trochu zdravé komunistické kritiky uvnitř podniku, kde pracuje. A tak z filmu o lidských vztazích rázem stává se souboj o pravdu a jen otevřený konec zabrání, aby pro pravdu umíral člověk, jako kdysi v Kostnici Mistr Jan. 70% (17.09.2014)

Na první pohled by se dalo zcela nepochybně říct, že jde o politickou satiru ostře kritizující socialistické zřízení, které ač se chce jevit jako konečně sociálně spravedlivé, je ve skutečnosti stále stejně byrokratické jako doba před 20 lety, vůči které se tak ostře vymezuje. Pro současného diváka je však mnohem zajímavější skutečnost, že režisérské duo zde zároveň rozehrává sérii komických, fantaskně laděných, situací, jimiž neúprosně tepe do socialistické společnosti. Ta je totiž ve svém jádru (i přes snahu ideologie) stále stejně malicherná jako lidská zároveň a tyto vlastnosti nejdou z povahy člověka vymazat v jakékoliv době. (12.02.2021)

„Vidíš, vidíš, kolik zla nadělají peníze…když nejsou.“ Velmi jasná satira, která apeluje na morální zásady diváka (závist, udavačství, touha po penězích a majetku), ale stejně tak se velmi odvážně (!) strefuje i do socialismu. Jinak je to více než slušná zábava, s několika kvalitními hláškami, scénami (nejvíc se mi líbily perfektní hádka a karetní partička) a svérázným pohádkovým dědečkem v podání výborného Bohuše Záhorského. A když si k tomu připočtu ještě krásně otevřený konec, který si divák může domyslet sám, vidím to celkově na slabší, ale přece jenom plný počet. „Nějaká vleklá choroba v rodině, nebyla by? Kloubový revmatismus? Neni…nebo aspoň TBC, nemá někdo u vás doma?“ – „Bohužel.“ – Ježiš to je smůla, to je smůla.“ (09.12.2012)

Pohádková satira ze současnosti, to nebyl v roce 1958 žánr, který by pasoval do dobou žádaného mustru ideologického schematismu. Režijní dvojice Kadár - Klos se o tom záhy trpce přesvědčila, když jejich snímek Tři přání putoval na příkaz stranických kulturtrégrů do trezoru a autorům byla na pět let prakticky znemožněna další tvůrčí činnost. Snímek, jehož scénář napsal Vratislav Blažek a který nenapadal vlastně nic jiného než neochotu mocných k elementární sebekritice, byl v předpremiéře promítnut na I. festivalu československých filmů v Banské Bystrici (únor 1959). Zde se dostal pod kritickou palbu zastánců tvrdé schematické linie, kteří za společensky škodlivé označili ještě dalších sedm filmů (mezi nimi i Helgeho Školu otců a Krškovo psychologické drama Zde jsou lvi). Snímek byl do kin uvolněn až v roce 1963. Tehdy také začala vrcholná etapa Kadárovy a Klosovy tvorby, završená oscarovým Obchodem na korze. Filmový kritik A. J. Liehm později potvrdil, že titíž lidé, kteří v osmapadesátém roce Tři přání jako na povel zatracovali, v třiašedesátém hovořili o filmu jako o ztracené síle a přežitku. To však nic nemění na skutečnosti, že PŘÁNÍ patří v rámci žánru komediální alegorie k nejvyspělejším a nejzdařilejším dílům. Samotný film pak ozvláštňuje i ústřední dvojice složená ze dvou chorvatských herců (Rade Marković a Tatjana Beljaková), znamenitá je další varianta dobrotivého stařečka v podání Bohuše Záhorského. Dnes s odstupem padesáti let působí ústřední motiv tohoto filmu jako neškodná anekdota. Avšak na konci padesátých let, kdy doznívala atmosféra politických procesů a kdy za pouhý náznak kritiky hrozil žalář, tomu bylo naopak. A proto i zdánlivě malé hrdinství je ve výsledku velkým činem. (23.01.2009)