Únos

„Únos" je film, kterým se naše kinematografie zapojila do boje za mír. Jeho thematem je příběh sice nevšední, ale typický pro naši éru, kdy tábor míru odráží a odhaluje intriky imperialistů. „Únos" ukazuje odpornou tvář domácí reakce a současně odhaluje hladkou, ale neméně protilidskou tvář zahraničních principálů našich rozvratníků. Lhostejno, zda je to „příjemný" americký plukovník, nebo gestapák Wanke, sloužící americkým mocipánům se stejnou důkladností jako kdysi Hitlerovi, nebo zrádný pilot Grábner, končící v bahně emigrace všichni jsou tu odhaleni a nikoliv snad jen schematicky, nýbrž každý ve svém svérázném „charakteru". „"Únos" nás zavádí z Ostravy, naplněné budovatelským ruchem, přímo do základny válečných příprav v západním Německu. Jsme svědky souboje mezi americkými agenty a unesenými Čechy a Slováky, souboje, který se přenáší i na půdu Organisace spojených národů. "Únos" nás seznamuje i s dvojím západním Německem - nejen Německem revanšistů, ale také s Německem bojovníků za mír, kteří poskytnou poslanci Horvátovi účinnou pomoc. Na osobě seržanta Joe Havelky pak si ověříme, že existuje i druhá Amerika, odlišná od Ameriky agentů FBI a CIC. - Po režijní stránce je "Únos" mistrovským dílem, na jehož dokonalosti má lví podíl plastická fotografie Rudolfa Miliče. Přesvědčivost díla je taková, že leckdy máme dojem dokumentu. Přitom tu nepadne ani jedna fráze, ani jedno zbytečné slovo. - O vytvoření atmosféry se přičinila i věrohodná výprava a hudební podmalování. Z hereckých výkonů vyniká Ladislav Pešek v roli inženýra Prokopa, Miloš Nedbal v roli Morrise, Bedřich Karel v roli Jakobse. Výborně je ve filmu vystiženo prostředí západního Německa, okupovaného Američany. Také OSN je živou skutečností, podobně jako emigrantský tábor. A každý pokrokový dlvák si s ulehčením oddychne, když nás poslední záběry filmu zanesou do Ostravy, k nám domů, do země míru a pokroku. - Celkem je "Únos" dílo nevšední, bojovné a je pádnou odpovědí válečným štváčům a posilou bojovníků za mír. Filmový přehled 4/1953 (16.06.2008)

Stejně jako mnoho jiných budovatelských filmů, je i tento naprostá a dokonalá sračka. Ano, hraje tam spousta výborných herců, je tam spousta drobností z imperialistické taktiky, ze sociálněrealistické společnosti připravené jet vždy na stodeset procent, spousta maličkostí v kostýmech i exteriérech, takže je poznat, že si s tím dali opravdovou práci. Jenže to je asi všechno, co se tu dá vyzdvihnout. Příběh je totiž dnes jedna velká komedie archetypálních postaviček (a nějak si nemůžu myslet, že tehdy to tak lidi nebrali). Když vidíte jeden sociálně budovatelský film, jako kdybyste viděli všechny. Stejně tak ale, když vidíte jeden film z opačné strany barikády zabarvený politikou, nemusíte kvůli ději sledovat ostatní. A nejhorší na tom filmu je, jak všichni ti skvělí herci skandují zpaměti naučená hesla o lásce a svornosti soudruhů, tančí kozáčka a zpívají Jánošíka a v takové chvíli se mi na mysl vtírá obrázek ze staré zelené stokoruny. Hrdý dělník, hrdá zemědělka, obilná ratolest, vznosné pohledy a heslo: My půjdem výš, my světů dobudeme! (které jsem ale přidal od Nerudy) A oni vždy vyhrají, jak byste si také mohli myslet něco jiného, když je jeden jako druhý morálněsocialistický kádr. (29.10.2006)

V dnešní době je snímek poněkud shozen tím, že jeho reáliím a pohnutkám postav málokdo uvěří, v roce 1953 tomu ovšem bylo jinak a velká část pracujících tohle brala vážně. Každopádně se jedná o více než slušný snímek, jejž Kadár s Klosem vůbec neodbyli. Inženýr Prokop se nám ale od dob Čapkova Krakatitu pořádně změnil. (02.11.2006)

Ale no tak, no tak, vždyť tento film by šlo tak snadno aktualizovat... Zlá islamistická bojůvka unáší letoun svobodymilovných a mírumilovných západních občanů kamsi na blízký východ (třebas na hranice Sýrie a Iráku). Tam nutí unesené z propagandistických důvodů ke konverzi k islámu. Čas od času uřežou někomu hlavu (explicitně, dnešní divák je otrlejší) a citují drsné verše z Koránu. Unesení se mezi sebou ujišťují, že toto není pravá tvář islámu, neboť oni mudžahedíni bojují především se svými teoretickými souvěrci. Mezi džihádisty se nalezne jeden pochybovač, který se začíná odvracet od násilí. Ukáže se, že ideový vůdce v tajnosti provozuje sexuální orgie, jde mu hlavně o moc a nikdy by neoblékl sebevražednou vestu. Sem tam se zbije nějaká žena, páč jí sjela z ksichtu burka. Vlastně ne, přitluče se jí k lebce kladivem a hřebíky. Jelikož dnešní divák má radši cynismus než rozmáchlá gesta, nezpívají zajatci internacionálu, ale píseň "Tři čuníci jdou, v řadě za sebou..." Na konci jsou zlouni postříleni turecko-americkým komandem, přičemž hlavní záporák podle prchá. +++++ Už vidím, jak by se psalo, že konečně někdo ukázal těm slepcům, co jsou ti musulmani zač. Byla by to v lecčems podobná kravina jako Únos (a to zase Mekku moc v lásce nemám). Ale teď ke Kadárovi a Klosovi - ta ideová jednoznačnost, černobílost, schematičnost postav (ideologicky podmíněná) z něj vskutku činí nablblou záležitost - tak pitomou, že ocenit zvládnuté řemeslo, zvládnuté nad úroveň pouhého řemeslníka, prostě nedokáži. A to i když si musím říct, že po únose v roce 1972 se všichni unesení vrátili ze SRN domů, že narážka na McCarthysmus není mimo mísu a pár podobných drobností. (29.10.2014)