Quills - Perem markýze de Sade

Ze zastrčené linky šedivého filmového průmyslu se vynořil hříšně provokující snímek s křehce romantickou rozinkou uvnitř. Z šedi věku rozumu se vynořil Donatien Alphonse-Francois de Sade s tváří excelujícího Geoffreyho Rushe, aby nás usvědčil z pokrytectví, zbabělosti a zapírání své skutečné podstaty. Pohledná pradlenka Kate Winsletová pašuje v běli naškrobených prostěradel markýzova nejnovější díla a způsobuje, že Joaquin Phoenix (kde jsou ty časy, kdy jsem za nejvíc sexy kněze před kamerou považovala Richarda Chamberlaina) tiše proklíná čerň kněžské sutany na svém těle. A Michael Caine má díky všem, kteří nerespektují zavedená pravidla, natolik rudo před očima, že je odhodlán zatnout markýzovi tipec jednou provždy. Z toho všeho plyne, že se jedná o film vskutku barvitý. Nebudu-li brát zřetel na to, že skutečný de Sade byl zřejmě spíš než co jiného politováníhodný cvok, nikoli sarkastický démon pronikající ostřím svého vtipu i jiných nástrojů až k nervům blazeovaně se tvářící společnosti, a že Quills je vším možným, jen ne historicky věrným portrétem posledních let této nejednoduché osobnosti, našla jsem v něm fascinující a zábavnou společnost, která mi dala poměrně dost námětů k zamyšlení a svým pojetím ne/morálnosti, ne/normality a ne/průměrnosti mi příjemně připomněla některá Formanova díla, hravě mě přinutivší držet palce lidem, kteří by ve mně v reálném životě asi moc velké sympatie nebudili. A dočkala jsem se k tomu i překvapení v podobě romantické linky, kterou bych tady vskutku nečekala a nedožadovala se jí, ale Coulmierovi a Madeleine to bylo srdečně jedno a přiměli mě prohlásit, že svým velmi osobitým způsobem je Quills jedním z nejsilnějších a nejdojemnějších milostných příběhů, které znám. Honem zpátky k markýzovi, než se začne dožadovat mé krve (té se bude dožadovat tak jako tak, ale abych u toho netrpěla až tak moc): díky Rushovi, dalším skvěle obsazeným hercům, zmáknutému scénáři a důsledné režii je Quills filmem napínavým, strhujícím, zábavným a přes všechny ty koity post mortem, exkrementální řešení nedostatku psacích potřeb a vyříznuté jazyky také subtilním a dojemným příběhem citů skrytých pod nejrůznějšími typy masek. Jak jsem si to teď po sobě přečetla, zní to pěkně zvrhle - ale kdyby nic jiného, jsem v dobré společnosti. (26.11.2007)

Vynikající obsazení v podobě Geoffreyho Rushe a Michaela Caina - už i to je pro mě u tohoto filmu výhra :) :) Film jsem poprvé viděla jako malá, ale přesto si ho pamatuji dodnes zcela živě :) Při dalším shlédnutí jsem opět nebyla zklamána :) Jen jsem si tam ještě víc všimla Joaquina Phoenixe v roli, kterou mi malinko připomínal Mela Gibsona ve ZNAMENÍ. Podobnost čistě jen náhodná ;) (20.08.2011)

Toto som hľadal v temných zákutiach histórie a vlastnej predstavivosti. Nie Markýza de Sade, ale takéto jeho vykreslenie. Nie Kate Winslet ale túto jej postavu nevinnej panny, celým svojím kyprým dekoltom bažiacej po poznaní. Nie blázinec, ale miesto odkiaľ vychádzajú poviedky s ešte vlhkým atramentom, šíriacim tú vlhkosť k čitateľovi. Nie dokonalý film, ale ten v ktorý som dúfal a taký čo mám rád. Nevidím dôvod dať nižšie hodnotenie. (26.09.2012)

Skvělé, úžasně zábavné, žádné zbytečné psychologizování. Podle psychoanalytiků máme v životě jen dvě možnosti: stát se "homo perversio" (ve filmu též citováno) a "homo hystericus". Ten první "homo" se oddává ("nezřízeně") svým tužbám ("perverzím"), přitom však strádá nepokojem, ostrakizací, někdy i psychosomatickým tlakem. Ten druhý se jich (často ostentativně) vzdává a žije běžným všedním životem, plní si své povinnosti a dbá na svá práva, přičemž se jeho tužby propadají do hysterických fantasmat, která mohou v určitých situacích explodovat do nějakého druhu psychotického náslilí. Většina lidí se vklíňuje někam do mezer a pak zjišťuje, že ani kompromisy nikam nevedou (k Lacanově jouissance). Pozn: 1. Za homo perversio se označuje i Slavoj Žižek, nejspíš z obav, aby ho nikdo nepokládal za homo hysterika. 2. Kdyby nebylo markýze de Sade, musel by jím být někdo z nás! 3. (B)lázeňské divadlo a kapela, dialog Markýzy a Collarda, stejně tak jako Markýze a Coulmiera - vskutku akční film. 3. Sadova (nikoli sadistická) perveze = tajné společenství ve dvou. 4. Jdu na zahradu, "aby se mi rytí také vyplatilo"... Ještě něco jako shrnutí (Jean Boudrillard: O svádění, str. 151): "Perverzní osoba se ve svádění mýlí, neboť se ho snaží kodifikovat, zavádět pravidla, uzavírat pakty, a tím ničí jeho základní pravidlo, pravidlo tajnosti, které nesmí být nikdy vysloveno." (06.06.2017)

Perverzní, zvrhlé a zvrácené. V kladném slova smyslu. Se šokujícím úžasem jsem ani na chvíli neodtrhla oči od obrazovky a nechala se pohlcovat atmosférou, postavami, scénami a hlavně, slovy, myšlenkami a lidským nitrem (nejen) muže jménem Donatien Alphonse François De Sade. Dokonalý je v tomto snímku dopad a vliv jeho osobnosti na postavy Amelie Warner a zvláště Joaquina Phoenixe. Přeměny slušné dívky a muže zasvěceného bohu jsou geniální, jako vrchol jmenuji závěrečnou scénu Joaquina s Kate. Lidé mohou odvracet zrak, mohou s odporem začít mluvit o nechutnostech a zvrhlostech, ale i přesto se v koutku duše přistihnou, že to všechno, co Sade tvořil a čím byl, je podivně přitahuje. Často nás přitahují věci zlé, bizarní, neobvyklé a zvláštní, jakoby nějaká dobrovolná výprava do světa, který nás fascinuje, zároveň děsí, ale víme, že bychom v něm nepřežili. "Když dlouho hledíš do propasti, dej pozor, aby propast nenahlédla do tebe." Friedrich Nietzsche. (17.11.2009)