Modré stíny

Jsem asi staromódní, když ani v tomto seriálu nedokážu ocenit inovativní přístup pana kameramana. Uvítala bych, kdybych viděla místo kleneb a stropů také celé postavy herců. Kolikrát bylo vidět jen půl postavy, ale celý strop. Příchozí a odchozí postavy byly nevím z jakého důvodu umělecky rozostřeny a opět se zde objevila fascinace temenem herců, hlavně tedy Kláry Melíškové. Občas jsem si nemohla pomoci, abych nemyslela na úvodní znělku Macha a Šebestové, kdy Mach sjíždí po zábradlí a signalizuje svou odbočku červeným uchem. Skrz uši Kláry Melíškové sice krásně pronikalo světlo, jen nevím, zda je to pro pochopení zápletky příběhu podstatné. Přiznám se, že první díl mě dostal, druhý navnadil ještě více, ve třetím jsem trochu plavala a v tom posledním jsem se maličko topila, ale to je jen můj problém. Celkově musím říct, že všechno ohledně přílišného světla a záběrů klidně zapomenu, protože seriál mě opravdu velmi zaujal (i kvůli naprosto skvěle zahrané postavě pana Barana) a netrpělivě jsem čekala na jeho vyústění. (13.02.2023)

Námet je fajn, ale to je asi jediné. Slabé tempo filmu, hrozná kamera, ktorá blúdi v priestore a často zablúdi až do protisvetla, nevyrovnaný zvuk, že ho občas treba zvýšiť na dvojnásobok, to všetko ma veľmi vyrušovalo. A kompletne nesympatické postavy na čele s nevýraznou hlavnou vyšetrovateľkou a priestor policajnej stanice s výzorom verejných záchodov počas rekonštrukcie filmu nijako nepomohli. Sledovať ďalšie tri časti neviem, či vydržím. (28.2.2016) –––– Tak vydržal som, ale bolo to o držku. Ťažko by som si dokázal predstaviť hlúpejšie vyšetrovanie, hlúpejších vyšetrovateľov, hlúpejšie vedenie a hlúpejších zločincov. A samozrejme motív, ten je najhlúpejší zo všetkého, možno by ho prekonalo len hlúpejšie zamontovanie súkromia vyšetrovateľov do filmu. Dve hviezdy sú celkom oprávnené, z toho jedna je za napojenie na veľkú politiku. A k technickej kvalite filmu, absolútne nepochopím, ako tu niekto môže vychvaľovať tento štýl kríženca amatérskej a skrytej kamery, takýto zvuk, obraz a kompozícia poslúži len na odradenie bežného diváka. (20.3.2016) (28.02.2016)

Dekupáž i rakurzy jsou naprosto perverzní, ornamentální, sebepředvádivé. Uvádí postavy i diváka do naprostého chaosu. I rozhovor na lavičce před barákem se mění v jakési halucinované cvičení nespojitého střihu, divného vázání záběrů a vypouklých úhlů kamery + plus ty podivně středové kompozice. Tím je to vlastně zajímavé. A navíc ta přesvětlená tonalita. Prostě, je to lázeň :-) Ale jen na chvíli. [...] Podíval jsem se na předchozí dva díly a musím říct, že jsem byl dost příjemně překvapený. Je to vlastně opravdu dobré. Je to dost deziluzívní zúčtování s gründerskou dobou devadesátek. To k předloze Michala Sýkory, které prosvítá pod scénářem. Krom zmíněného stylu, mě dost překvapili i některé opravdu soustředěné hercké akce - k nim patří i postava, kterou hraje Tauš samotný, který je velmi přirozený. Potom Melíšková samozřejmě. A podivný humor. Zbytek po posledním dílu. (14.03.2016)

Celkové hodnocení po 3. dílech: Co to jako mělo být? Permanentní rozkývaná kamera, hrozný zvuk (hercům nebylo rozumět), přesvětlené interiéry...uf. Námět možná není špatný, ale v rozvláčné režii plné podivných exhibic se spolehlivě unudí každý. Po druhém díle jsem to chtěl zabalit, ale neučiním tak. Šlo to do větší politické hloubky. Mapování porevolučního politického bordelu mě (zatím) zaujalo. Třetí díl to definitivně zabil (co to hlasité tikání?). 39%. (29.02.2016)

Pro samou živou debatu nad nestravitelností formy či naopak svěží vodě v zatuchlých veřejnoprávních vodách se poněkud zapomnělo na to, zda je to vůbec forma odpovídající látce. Což není. Sýkorovy kriminálky jsou kvalitní tuctové žánrové řemeslo, které po přečtení pouštíte z hlavy jakmile v knihovně jeho titul vracíte a naslepo mezi stovkami krimi vytáhnete nemlich tu samou jen s jiným zasazením a jmény. Na to naroubovat mrtě svébytnou "éterickou" estetiku (od snímání, svícení, vedení herců, výstavby, rámování obrazu, prací se zvukem), která je důsledná ve svém záměru, to je jako jít na mravence se silnou lupou s těmi nejlepšími úmysly se na něj podívat zblízka, ale neuvědomit si, že jste pod přímým odpoledním sluncem čili mu žádnou službu rozhodně neprokazujete. Velký problém je, že předloha o nějakých čtyři sta stranách neutáhne stopáž blížící se pěti hodinám. Navíc to trpí syndromem NPC, kdy mnoho postav se vyskytuje jen na jednom místě jako by neměli žádný život, vždy k dispozici a bez práce, se stejným oblečením napříč několika dny. Vedle toho rozhašená časová posloupnost před finále, závěrečná střela, která je čistou popravou, navíc mířenou ve směru kolegů, klíčovou informaci si Výrová jak z blesk z čistého nebe vyvodí mimo obraz, není toho málo. Nemalé problémy plynou i z předlohy (všichni svorně tvrdí, že zavražděný měl jednu vlastnost, která ho definovala a kterou proti sobě poštvával kde koho, jeden již i tak z jiných důvodů podezřelý o zavražděném tvrdí něco v přímém rozporu s tímto a nikdo to nereflektuje, nikdo se na to nezeptá, prostě nic). Dále se to snaží po vzoru moderních kriminálek o přesahové adresování tuzemských kostlivců ve skříni, zde konkrétně STBáci po revoluci a korupční svět vyšší politiky (nejen) devadesátkového "kompra řeší vše, na každého se něco najde a já na bráchu brácha na mě". Ovšem je to příliš na první dobrou a nic moc z toho krom dvou či tří silných scén. Nad vodou to drží detektivní parta a nejedno lehké dilema vycházející z vyšetřování dotýkajících se jich osobně. Dále většina výkonů, opakuji většina (aneb kdo Taušovi povolil obsadit sebe sama je na vyhazov, točit umí, hrát opravdu ne). Ve výsledku je to nesporně zajímavé pozornost budící formou (ať už ji skousnete či nikoli), bohužel nikoli i (ne)žánrovými kvalitami. (06.02.2021)