Najal jsem si vraha

SPOILER!! Já nevim. Viděl jsem od Kaurismakiho tři filmy (včetně tohohle) a příjde mi, že točí pořád to samý dokola. Šablona je vždy stejná, jen ta omáčka okolo je trochu pozměněná. Hlavní hrdina je zase divnej, zase tam hraje velkou roli ženská a zase to, i když to zezačátku tak nevypadá, skončí dobře. Nechci tady mluvit o vykrádání sebe sama, ale když on si ten Kaurismaki furt jede to svý a ničim novym mě už asi nepřekvapí. Což je škoda. No ale Joe Strummer mě potěšil. A poznámka na závěr: Tenhle komentář a hodnocení by se pravděpodobně hodily spíš na oba novější filmy, který jsem od něj viděl, protože spíš tam opakuje to, co dělal tady. Bohůžel jsem ale na jeho filmy nekoukal chronologicky, podle toho jak je natočil, a tak horší hodnocení padlo zatím na tenhle. (21.08.2010)

Aki Kaurismäki, tenhle svébytný originál evropského nezávislého filmu, natočil řadu vynikajících filmů a vyprofiloval se ve tvůrce s osobitým a nezaměnitelným rukopisem, který se dá lehce detekovat i v Smlouvě s vrahem. Finský bard i zde šetří dialogy, slovo je spíše nicotná ozdoba, vše se podřizuje obrazu a chladně bezvýchodné atmosféře (je tu všude velmi cítit, že takhle točí filmaři ze severu), pomalé tempo a minimalisticky pojatá forma, typické nájezdy kamery směrem k hrdinovi, dlouhé střihy a převládající chladné barvy a tma. Zajímavá je i směsice žánrů, kterou Kaurismäki mixuje coby originální koktail - zpočátku trpké sociální drama pozvolna přerůstá do sociální satiry a posléze do detektivky s jasně zasazenými ozvuky filmu noir, který je zde ale spíše parafrázován, než přímo adorován (snad všechny postavy stylově kouří, ke slovu se dostává femme fatale, úžasná je scéna v Honolulu baru...), mezi tím se ještě navíc objeví prvky absurdního humoru a jakési gangsterské romantiky, celý snímek režisér pojímá spíše jako absurdní frašku, kterou doprovází několik významových předělů. Nelze opominout ani originální hudební stránku (hudby je ve filmu skoro více než mluveného slova) a zdůraznit jakýsi klip uvnitř filmu s frontmanem The Clash Joe Strummerem v nezvyklé roli barového hráče (ten se mimochodem narodil v Ankaře v Turecku a jedna z postav, člověk vyhazovaný ze zaměstnání hned po hlavním hrdinovi, má taktéž turecké jméno, tipl bych si, že to není náhoda...). Film lze chápat pouze s předem akceptovanou mírou nadsázky, jelikož humor ve filmu (a obecně v Kaurismäkiho filmech) je hodně svojský a v relaci s běžně prezentovanou formou západního filmu jde o věci takřka nehumorné, jejich meritem je jakási paralela mezi běžným a absurdním, posouvání kontextů, hraní si s absurdními nápady...v tomto směru vyšlapal Aki Kaurismäki svým následovníkům hodně širokou stezku... (11.05.2010)

Kaurismäkiho hra s filmem-noir. Tradičně málomluvní osamělí hrdinové v ošuntělých ulicích a bytech Londýna rozehrávají zápletku jak ze situační komedie, která sice vypadá vážně, ale autor na diváky neustále pomrkává a i díky tomu je film, který začal jako existenciální depka, něco mezi poctou klasickému žánru a jeho svéráznou parodií. Já se každopádně bavil dobře. (17.03.2010)

Mylujem europsku kynemtagorafiu, a tentokrat padla volba na svojrazneho Fina Aki Kaurismakiho. Film je vybornou sondou do zivota uradnika /vyborny Jean Pierre Leaud - la Nuit Americain/, ktory sa po prepusteni z prace tula bezcielne a chce ukoncit svoj zivot. Vo filme sa prelina viac rovin a zanrov, tak napriklad chvilkami je Smlouva s Vrahem silna drama, potom zas sklzne do filmov noir a daju sa vystopovat aj prvky gangsterskych filmov. Predavacka ruzi Margi Clarke vyborna. 89 % (14.10.2014)

Asi nikdy nepřestanu obdivovat Kaurismäkiho nezaměnitelný režijní rukopis, který hraje i v tomto snímku prim. Jedná se opět o příběh z prostředí sociálně slabších vrstev s velmi úspornými dialogy a svojským humorem. Nejvíc mě však dostal námět, a to jednak svou jednoduchostí a zároveň jistou originalitou. Když k tomu přičtu ještě báječný hudební podkres a skvělý herecký výkon Jeana-Pierra Léauda v hlavní roli, tak mířím s hodnocením skoro až k metám nejvyšším. (85%) (09.09.2020)