Bohémský život

Hneď na začiatok začnem miernou kritikou, aby som osvetlil, prečo nehodnotím tento veľmi pekný film plným počtom. Kaurismaki proste akoby podľa môjho názoru trochu zaspal v tretej štvrtine filmu a ten potom stratil pred dojímavým finále tempo. Inak je všetko dokonalé. Postavy, režisérova štylizácia, jeho humor, jeho uvedomelosť faktu, že nezobrazuje skutočnosť takú aká je, ale že práve osobitosť je to, čo robí kinematografiu umením. Vlastne je jedno, akú má film zápletku a že teda dejový oproti niektorým iným fínovým filmom je. Dôležitejšie je "bohémske" nasávanie života a jeho zobrazenie na plátne. Ono to skôr vyzerá ako bezdomovecké pretĺkanie sa životom, len s trochu viac glancom. Z postáv si robí srandu a zároveň ich miluje a tak by to malo panovať aj v medziľudských vzťahoch. Začne každý od seba? 90%. (21.03.2015)

Schopnosť uspokojenia sa v určitej fáze života a neprekročenia vlastného tieňa je nám mnohým ľuďom v určitom smere  známa. Horšie je však zapadnúť do  najspodnejších podlaží suterénu, ktoré by sme považovali časom za normu a zvykli si na ňu, presne ako "bohémsky" maliar v tomto príbehu. Kaurismäki výborne lavíruje s melanchóliou príbehu, do ktorého vkladá tiesnivý pocit márnotratnosti ako z Dostojevského postáv a udržiava pritom voľnú individualitu a subjektívnu rozhodnosť postáv. Vidí život nejednostranne a dokáže sa na veci pozerať z argumentačne obhájiteľných pozícií aj u tých, ktorých by sme radi škatuľkovali. (10.06.2021)

Bohémský život je ryzí komedie s těžko uchopitelným, inteligentním humorem, která vypráví příběh tří umělců, kteří jsou více než skutečnými charaktery, modelovými zástupci svých profesí. Velmi potěší účast dvorního Käurismakiho herce Matti Pellonpää, i Truffautova oblíbence J.-P. Léauda. Co je však na filmu ještě zajímavější je zajímavý střet několika fikčních světů, mezi nimiž snímek obratně balancuje. Svět hlavních postav odkazuje k době modernismu konce 19. století, případně i nastupující avantgardy. Samotné uskupení tří hlavních hrdinů je - jak už jsem řekl v úvodu - symboli(sti)cké a jejich život je většinu doby impresionisticky nereálný, vytržený od pozemských, přízemních starostí. Strasti hrdinů nejsou opravdu zažívány, jen proplouvají okolo anachronického vakua jejich životů. Přesto divák cítí, že všude okolo koexistuje dobově současný, běžný svět plný ryze světských a sociálních problémů. Bublina světa prvního praskne těsně před koncem snímku, když děvče malíře Rodolfa, Mimi, smrtelně onemocní a vnější a vnitřní fikční svět se prolne. V tu chvíli se umělci začnou zbavovat symbolů své bohémy (čti: symbolů vnitřního, anachronického světa), aby jí mohli zaplatit nemocenskou péči. V tu chvíli logicky mizí i komediální nadnesenost a po skončení projekce v divácích zůstává hořká stopa po nečekaném dopadu smutné a syrové reality. Možná se někdo tak neobvyklým koncem komediálního filmu cítí podvedený. Mě osobně takováhle narativní libůstka nadchla. (09.08.2011)

Je to divné, ale Aki mi připadá jako nejfrancouzštější režisér současnosti. Je až neuvěřitelné jak umí popřít svoji severskou náturu (které v jiných filmech dává plný průchod) a naladit se na melancholičtější a nostalgičtější strunu s vánkem sladké Francie a pověstného "savoir de vivre". To však neznamená, že by vznikl snímek lehký či spontánní, naopak vzniklo pomalu plynoucí dílo naplněné smutkem, deziluzí a přesto vše převyšující touhou žít. Aby byl její spodní proud zachycen, je třeba jen mít tu pravou náladu a přistupovat ke snímku otevřeně, s ochotou i trochou trpělivosti naslouchat. Naštěstí nádherné a mnohdy citační obrazy samy o sobě dokážou podmanit a napomoci vstřícnému kroku - například scéna odjezdu vlaku na nádraží je jednou z nejkrásnějších vizuálních kompozicí postmoderního filmu. (15.10.2011)

První setkání s Aki Kaurismakim a rovnou asi jeden z jeho náročnějších filmů. Úžasný bylo sledovat ty pocity a jednání těch francouzských Bohémů. Člověk si řekne, co je to za magory. No co, oni to fakt jsou magoři. Každopádně osud je nakonec stejně dostihne a je úplně jedno, jak moc ukradený jim svět kolem nich je. Kromě nich ale ještě musím ocenit tu úžasnou černobílou atmosféru uliček Paříže. Byla neskutečná radost je sledovat a hodně to atmosféře pomohlo...ještě aby ne. (13.06.2013)