Chlapi nepláčou

Ve filmu je mnoho postav veteránů s různými charaktery, ale slévá se to v takový rozkouskovaný chaos toho, co to znamená mít zmatek v hlavě z nějakého válečného konfliktu. Film na karlovarském festivalu vyhrál Zvláštní cenu poroty. Hlavní drama se odehrává uvnitř, v jídelně, na pokojích, a zejména při společných sezeních, kdy se jednotlivé bolestné scény z paměti vojáků nejen vyvolávají a zveřejňují, nýbrž také na místě inscenují. Spíše divadelní půdorys, na němž se aranžují i glosují zraňující vzpomínky, je namístě, třebaže po čase může unavit stereotypem. Aktéři filmu Chlapi nepláčou jsou vystavováni věčným pochybnostem a také tady platí, že namísto silných sólistů rozhoduje přesná souhra rovnocenných osobností. Jako každá podívaná založená na modelové situaci má i celovečerní debut Alena Drljevice předvídatelný vývoj od seznámení přes napětí k očistě. (28.06.2018)

Na evropském artovém filmu současnosti mě občas irituje jeho zaměnitelnost s jinými evropskými artovými filmy současnosti. Roztřesená ruční kamera, jakási snaha o dokumentárnost ve spojení s mnohdy vyumělkovanými dialogy a situacemi, nechání volného prostoru pro diváka tam, kde to není nutné a jindy zase až zbytečná doslovnost. To je několik společných vlastností, které ve mne spíše než zamýšlení se nad konkrétní tématikou snímku, probouzí otázky nad absencí umělecké svébytnosti a nedostatečného individualismu tvůrců. Je to zvláštní situace, srovnáme-li to s jiným historickým obdobím – tam, kde se od šedesátých do osmdesátých let předháněly výrazné tvůrčí osobnosti v originalitě a proměňovali tak dalekosáhle (nejen) evropský film, tam dnes dochází k jakési podivné sterilitě a vzájemnému napodobování se, jež je navíc ještě po zásluze odměňováno na všemožných i nemožných festivalech, které snad řídí ti samí lidé, kteří filmy tvoří (nebo se s nimi přinejmenším dobře znají - jinak to vysvětlit nelze). Mám čím dál tím silnější pocit, že ty skutečně zajímavé umělecké projekty vznikají v posledních letech spíš v rámci Hollywoodu/americké produkce. Ostatně podíváme-li se třeba na rok 2016, v něm na mne bezkonkurenčně nejvíce zapůsobily filmy jako Noční zvířata, Moonlight či Paterson. (27.10.2017)

Výborný námět a další z možností, jak se alespoň částečně vyrovnat se stále skrytými a potlačovanými traumaty z války v Jugoslávii. Přivést na jedno místo Slovince, Chorvata, Bosňana, Srba, Muslima a Ustašovce a začít rozebírat, co dělali a jak se o toho cítili. Mimochodem za tu otázku, která by zazněla po tom, co jsem se přiznal, že jsem někoho ve válce zastřelil, bych toho terapeuta zastřelil na místě taky a nebo bych mu minimálně jednu ubalil. Velmi se mi líbil i poměrně ostrý kontrast "banálních" dialogů večer nad skleničkou rakije a těch ve scénkách při odpoledních sezeních. Silné momenty se daly najít v obou rovinách. Pokud se o téma zajímáte, rozhodně se mrkněte, jasné odpovědi nedostanete, ale spoustu podnětů k přemýšlení rozhodně ano. Ani zhruba dvacet let po válce v Jugoslávii nejsou všechny psychické rány účastníků zhojeny a otázkou zůstává, jestli se člověk s válkou dokáže někdy plně vyrovnat. (19.12.2018)

Válka na Balkáně byl hrozný průser. Nikdy jsem nepochopila, jak rychle se ze sousedů a kamarádů stali úhlavní nepřátelé, kteří se bez milosti střílejí a podřezávají si navzájem své nejbližší. Tohle se přece nedá jen tak rychle zapomenout. To vážně stačí pár dní na horách, trocha psychologického skotačení a vše je odpuštěno, a zase jsme všichni kámoši? (14.03.2020)

Silný zážitek! Komorní drama stojící čistě a jen na skvěle zahraných postavách, které byly tak autentické, že to chvílemi působí skoro až jako dokument, což tento projekt i původně měl být, než se proměnil v hraný film. Smekám před tvůrci, že si troufli na takto choulostivé a těžké téma, ale trefili se do černého. Tohle jsou přesně věci, o kterých se musí mluvit, které se musí řešit, aby lidé poznamenaní traumatem z války mohli vůbec nějak fungovat ve společnosti. Vrcholem filmu jsou scény, kde vždy jedna z postav prochází rekonstrukcí svého nejhrůznějšího zážitku z války. Největší impakt na mě měla scéna s pochodem na popravu a následným držením nože u krku, to bylo tak silné a působivé, až mi to pocuchalo nervy. Ocenit musím i naprosto přirozený a nenucený humor, který se nevtíravě line celým filmem a dá vám trošku vydechnout od toho emocionálního náporu. Vyústění a následná katarze byly skvělou třešničkou na tomto depresivním a tíživém dortu traumat. Filmu přeji alespoň nominaci na Oscara za cizojazyčný film, tohle je výjimečný a důležitý počin, který se rozhodně musí ocenit. Chlapský film nejen pro chlapy. (04.10.2017)