Jan Palach

Ono se tak trochu jedná o demýtizaci Jana Palacha. Aureolu mučedníka a téměř světce nabourává Sedláček tím, že se nebojí vtisknou Palachovi do ruky půllitr a panáka a stejně tak mu nečiní problém strčit ho do postele s holkou. Jasně, tohle všechno kluci v jeho věku dělali stejně jako dnes, ale chlastající a souložící Palach je skoro to samé, jako močící Ježíš. Nicméně tenhle důraz na obyčejnou lidskou stránku je jedním z nejsilnějších aspektů celého filmu a divák má díky ní k hlavnímu hrdinovi blíž. Dalším plusem je postupné utahování společenských šroubů, které vyvrcholí věrně ztvárněnou letargií většiny národa, který volí raději teplo a smrádeček. V této situaci pak člověku přijde Palachův čin vlastně přirozený a Sedláčkovi slouží ke cti, že se to nesnažil opentlit nějakými patetickými žvásty. No a chvíle, které předcházely upálení, se mi asi nedlouho vryjí do paměti. Herecky bez výhrad a z neznámého Zavadila jsem byl nadšen. Naopak co mi nesedělo byl televizní formát. Alespoň mě to tak přišlo. Jasně, film se vlastně soustředí výhradně na osobu Palacha, který nesleze ze záběru, ale trošku rozmáchlejší zpracování by přeci jen neškodilo. Ale to je jen malá vada na kráse. 90% (18.01.2019)

Film, který se pateticky vznešeně nesoustředí na vzpurnost Čechů během Pražského jara, ale akcentuje brzy přicházející rezignovanost a smíření s tím, že to „stejně nemohlo dopadnout dobře.“ Jenom tak se dá Palach pochopit. V pohádkách pro dnešní liberály jako je Hořící keř, které s pozdním antikomunismem oslavují tehdejší hrdiny, to nedává smysl. (15.09.2018)

Zoufale přihlížel tomu, jak se společnost ubírala k rezignaci, jak se smiřovala se znepokojivou politickou situací. V lednu 1969 napsal své matce prostý vzkaz, vhodil do poštovní schránky dopisy, v horní části Václavského náměstí v Praze se načichal přineseného éteru, polil hořlavinou a škrtl sirkou. Tragický čin, který po následující dny, roky a nakonec i dekády nutil přemýšlet o stavu společnosti i hledání příčin. Živá pochodeň, kus historie. Výročím se nevyhneme, navíc rostoucí nechuť k představitelům země je pokaždé aktuální. Divák od začátku ví. Soustředí se tak na detaily, aby pochopili, proč se vysokoškolák ke svému činu odhodlal. Režisér Robert Sedláček vsadil na dobovost a absolutní přirozenost (bohužel je emočně prostý), nijak formálně neexperimentuje, chce, abychom mladíka vnímali jako stydlivého a naivního hrdinu, nikoliv coby nějaké fanatického blázna. Svá tajemství si přesto ponechal, tvůrci vychází ze vzpomínek, z toho, co se povídá, z toho, co se dochovalo. Přesto velká poklona před Viktorem Zavadilem v titulní roli, který emoce dokonale nese v očích. Silný je i jeho vztah s matkou, výtečně zahranou Zuzanou Bydžovskou, ač opakovaně poukazuje na její otevírání jeho pošty, přesto s tím vždy tak nějak počítá. Prostě k sobě mají hlubokou úctu. A my bychom měli mít úctu k lidem, kteří „něco“ udělali. (10.02.2019)

Premiéře filmu na LFŠ předcházelo promítnutí 35minutového filmu Zmatek (1968), který je dokumentem zachycujícím srpnovou okupaci. Nepříliš známé záběry od několika kameramanů dokázaly i při krátké stopáži postihnout nálady a pocity onoho osudového léta. O to silnější pak byl kontrast s hraným filmem, který selhal v každém ohledu. Skromná výprava dává vědět, že peněz nebylo mnoho, avšak i s tím se dá pracovat. Problémem je, že všichni na plátně vypadají, jak kdyby právě vyšli z kadeřnictví a schůzky se stylistou. I sovětští vojáci mají po dlouhé cestě nažehlené uniformy./// Vyprávěním se snaží režisér přiblížit Palacha, který byl zkrátka běžný student, jenž randil, četl a kterého máma peskovala, že si neuklidil pokoj. Nedaří se však vůbec přiblížit vnitřní pochody, které k činu vedly. Palach žádné podrobné vysvětlení nezanechal a dodnes jeho rozhodnutí mnozí nejen nechápou, ale i odsuzují, neboť vnímají sebevraždu jako zbabělost. Ať už je váš postoj jakýkoli, faktem je, že coby diváci sledujeme jen sérii doslovných či zcela návodných scén. Tu jde Palach do kina na grotesku a někdo v ní hoří, poté si čte, jak se upálil mnich. Nic z toho nemá základ v historických pramenech, ale o to nejde, byť se scenáristka snažila vycházet z faktů. Vedlejší linie jsou neuzavřené, a působí tak odbytě. Palach je v podání Zavadila neskutečně topornou postavou, která nemluví, ale deklamuje. Ostatní herci byli očividně vedeni stejně, takže jen koženě prohlašují, co si myslí, a nápadně nás informují o různých historických souvislostech. Scény ve Francii jsou neskutečnou křečí a nejsou jediné. Sedláčkovi jako vypravěči schází rafinovanost, byť se mu nedá upřít, že poslední sekvence, ve které se příliš nemluví, je velmi silná. [LFŠ] (25.09.2018)