Jan Palach

Je nebezpečné, když nám výjevy z dějin, a obzvlášť v jejich osobní a intimní rovině, ilustrují a pastelovými barvami kolorují prostřední umělci bez představivosti a s naprostou absencí citu pro ironii i zázračnou krásu života. Likviduje to v lidech odvahu, radost i touhu žít spolehlivěji než komunistické noviny. *** Zajímalo by mě, kdo si za čas ještě uvědomí, že ta pobledlá kombinace Mirka Dušína s trochu úchylným, samotářským, maminky poslušným, tajemně mlčenlivým až enigmatickým (čím méně to komplikujeme, tím snazší je napsat scénář) hochem topícím štěňátka, který co chvíli v životě náhodou naráží na zapalovače a obrázky ohně a pohybuje se neustále v prostředí, kde všichni od polské brigádnice ve Francii až po univerzitního pedela deklamují typizované a obsahově klíčové fráze jako vystřižené z Jiráskovy Filosofské historie a chodí prkenně a chovají se koženě, ať už mají po obrně nebo ne - že ta plakátová postavička mezi ostatními plakátovými postavičkami, která pronáší v absurdních momentech tak absurdní věty jako "Tak z mámy už je babička. To je dobře, těšila se na to. Zas bude mít okolo sebe malé děti, jak to má ráda." - že tahle postavička je od A po Z bezkrevný výtvor páně Sedláčka a nikoli živý, skutečný Palach tak, jak ho neznáme. *** Podle mě nám tímhle televizním dílkem Sedláček skutečnou představu Palacha a celé té doby nevratně zprznil vlastní banalitou a neschopností tak, jako kdyby Verneovky dali ilustrovat Bornovi. Když postavy provolávaly do skličujícího ticha věty jako "Tolik jsem vás zklamal, Jene?" nebo "Já nejsem mrzák! Já nejsem mrzák. Ty ses za mě normálně schoval, Honzo!", střídavě jsem protáčela panenky, skřípala zuby a nadávala Sedláčkovi do mamlasů, ale bylo mi hlavně smutno z toho, jak nám to voře. Klišé na klišé - tímhle se nelze inspirovat, ale hlavně je to tak načinčané, že to nepůjde vyhnat z hlavy. *** A to pomíjím, že Sedláček se ani neobtěžoval naznačit, že není a nikdy nebude úplně jasné, jak to vlastně bylo a jestli to celé Palach vymyslel jako sólo akci, nebo ne, a nějakou skupinu kolem sebe měl. Sedláček svým jednoznačným příběhem v podstatě celý tenhle osudový moment našich dějin a jeho dosavadní interpretace zfalšoval, okradl, a touhle svojí bezduchou vyděračskou bajkou přemazává národu paměť. Ještě nevím, jak to dokážu, abych až budu zase překračovat památník Jana Palacha, myslela skutečně na něho a dostala z hlavy tu unylou Sedláčkovu figuru. *** Dojem, že Sedláček je řemeslný trotl, který svým sotva prostředním intelektem fušuje do dosti složitých výkladů našich dějin, jako by v přírodě betonoval dálnice, jsem získala už z jeho minulých projektů, ale když ještě i zpětně znovu uvažuji třeba o Českém století nebo Bohémě, sílí ve mně pocit, že je našim dějinám, sebeuvědomění a možnosti inspirovat se v historii svým šovinistickým a trivializujícím přístupem vyloženě nebezpečný. V Českém století se spolčil s Kosatíkem a předkládá zpola vykonstruované interpretace klíčových okamžiků, plakátové příběhy, kde ženské byly dobré leda k tomu, aby své velké muže v těžkých chvílích pohladily po zádech a podaly jim kapesník nebo svačinu. V Bohémě opět vynechává řadu ženských postav a podává příběh barrandovských osobností z vypjaté válečné doby tak, že se nakonec všichni zaprodávají, bojí se pohlédnout si navzájem do očí a konec války a nástup komunismu nepřežije ani jediné přátelství. Sedláček musí mít mizerný osobní život, lze-li tak soudit na základě jeho představ o mezilidských vztazích, ať už rodinných, přátelských nebo intimních, jak je ve svých filmech prezentuje. Skutečně blbé ale je, že jeho omezené představy kradou velkodušnost a charisma postavám, které Sedláčka o mnoho řádů převyšovaly, a v očích diváků z nich dělá obyčejné, takové jaksi lidsky pochopitelné figurky. Netřeba dodávat, že lidem se to líbí a v sálech tleskají. *~ (24.09.2018) (méně) (více)