Kagemuša

Kagemuša znamená dvojník. Kagemuša je příběh muže, který se stal někým jiným. Bezejmenný zlodějíček nahradil vládce Šingena Takedu. Přejal nejen jeho místo. Učil se tvářit, myslet a cítit jako někdo druhý. A dařilo se mu to. Ale po té, co přestal být užitečný, byl docela prostě odložen. - Kagemuša je film se zajímavým příběhem a výrazným barevným vizuálním zpracováním. Vzpomenu-li však na staré Kurosawovy filmy (Rašamon, Rudovous, Osobní strážce adal.) , zdá se mi jejich černobílé vizuální vyznění silnější. Náhle si musím u Kurosawy zvykat na barvu. Ale není to tak těžké zvykání. (25.04.2004)

Další Kurosawův fenomenální snímek. Japonská historie a kultura je pro mne naprosto fascinující záležitost a Kurosawa je geniálním interpretátorem všeho co se mi na této velezajímavé zemi líbí. Zajímavý dramtaický příběh o dvojníkovi panovníka je doprovázen geniální kamerou a hudbou, jak je tomu u Kurosawi ostatně vždy. Dříve jsem myslel, že Kubrick je největší filmový umělec všech dob, ale s Kurosawou jsem objevil jemu rovného. (16.05.2005)

Kagemuša, stín bojovníka, někdy také uváděn pod názvem Dvojník. Kurosawův film, ve kterém sledujeme téměř epickým způsobem proměnu bezvýznamného zlodějíčka v důstojnou osobu císaře jednoho japonského rodu. Přestože je pro něj z počátku nesmírně těžké se do nové role vžít, je pro něj na konci ještě těžší se jí vzdát. Velkolepé scény, které v japonském filmu nemají obdoby, spolykaly tolik rozpočtu, že Kurosawa musel o peníze žádat dokonce i u svých obdivovatelů. Kagemušu osobně považuji za Kurosawův nejpůsobivější film. (14.01.2006)

Jakože kostýmní předehra k Ranu, v jejímž vytáhlém stínu se samotný Ran zcela utopil. Kagemusha svého následovníka převyšuje ve všech myslitelných rovinách: tempem vyprávění (a to je delší!), vizuální bombastičností, příběhem, hereckými výkony i nápaditostí (sen). Je to epochální historický výlet, výtvarně i stylisticky fascinující cesta do hlubin duše, a to s příchutí, možná již tradiční, ale stále milované, tragédie shakespearovského rozpětí. A kdo chce, může se nechat pohltit i silně protiválečným poselstvím, které se sice táhne Kurosawovou tvorbou jako korálovec, ale zde nabývá mnohem naléhavějšího rázu. K absolutnímu štěstí mi chyběl pouze bájeslovný Toshirô Mifune, ale Kurosawa mu vypočítavě (a snad i z nostalgie) našel obstojného hereckého dubléra. Smutným faktem zůstává, že sic je Tatsuya Nakadai více než uspokojivou náhradou, nikdy se nedokáže plně oprostit upomínky na svůj nepřekonatelný předobraz: Mifune přebývá v jeho akcentu, v jeho gestech, v jeho mimice. Příznačně to z něj činí dvojnásobně tragickou postavu. Leč, takový už je úděl herecký... (28.10.2008)

Zajímavý epos stojící hlavně na bravurním hereckém výkonu představitele hlavní "trojrole", nicméně subtilnější Kurosawovy příběhy, soustřeďující se spíše na obyčejné lidské osudy víc, než na machinace celých království, mám výrazně raději. Se několika málo postavami se dokáže dostat do mnohem větší hloubky, než s tisícehlavými armádami. 8/10 (13.02.2016)