Sedm samurajů

Akiro Kurosawa natočil excelentní film, na tehdejší poměry a technologii. Nevím proč jsem jeho shlédnutí tak dlouho odkládal. Film je dlouhý (viděl jsem 207minut dlouhou verzi), ale pokud se vžijete do děje, nemůže vás nudit. Další problém je ten, že teď už mě asi nebude nikdy bavit Sedm Statečných, tak jak mě bavili před shlédnutím tohoto filmu. Americký remake, je totiž fakt přesný přepis. Mifune mě překvapivě nebral tolik, jako ostatní samurajové. Film mě bavil a dá se říct i trochu překvapil, proto hodnotím velice kladně. 9+/10* (27.12.2009)

Samurajové mají stále svoje kouzlo, ale čekat od nich zázraky současný divák rozhodně nemůže. Film se místy přeci jen táhne a prodloužená verze, kterou jsem viděl, se na jeden zátah sjet nedá. Souboje působí až moc divadelně, o zraněních raději ani nemluvím. Moc jsem od prvního setkání se samurajským filmem nečekal, takže mě většina nedostatků nijak nerozhodila. Jelikož jsem neznal herce, tak o nějakém fandění nemůže být řeč, ale nad všemi vyniká ujetý Mifune, který nejvíce vtahuje diváka do děje. Potěšil mě humor, který jsem v takovém množství opravdu nečekal. Jen pro zajímavost, tak dobře se mi titulky snad ještě nikdy nečetly. Bylo to zřejmě tím, že jsem uřvanou japonštinu zcela ignoroval a soustředil se pouze na ně, zatímco u anglicky mluvených filmů si v hlavě spojuji titulky s mluveným slovem. (09.07.2011)

Nejdřívě jsem nechtěl zase škádlit olgoje chorchoje bosou nohou a mlčky tento snímek přejít. Avšak po přečtení komentáře od 3 AM Code, s kterým snad stoprocentně souhlasím, jsem nakonec nalezl odvahu a budu se tak snažit zbytečně neopakovat nic, co již napsal on, čili, pokud chcete vědět, jak se stavím k těm tradičním filmovým hodnotám, přečtěte si jeho. Pořídil jsem si 3 a půl hodinovou verzi a je to tak pravděpodobně nejdelší film, jaký jsem kdy viděl (jo jo, bejvávalo - pozn. komentátoristy o rok později). První hoďka byla dobrá. Nalezání hrdinných samurajů bylo zábavné. Ovšem nemohl jsem se zbavit dojmu, že v Sedmi statečných byla každá postava charakteristická, zapamatováníhodná - jak duševnem, tak především vizuálně. Takashi Shimura je tak snad jedinou výjimkou a to dost možná proto, že je Yulu Brynnerovi trochu podobný. Jelikož 207 minut je tuším více, než kolik je zde napsáno, jde pravděpodobně o rozšíření o vystřihané scény. A je to bohužel znát. Spousta z nich se mi zdála hluchá a zbytečná a taky trochu únavná. Proto mě překvapilo, jak poměrně rychle tento film utíkal. Což je mimochodem můj častý syndrom u tří (případně delších) hodinových snímků s tím, že na úplném konci, pokud se nejedná o počin, z kterého jsem na větvi, přesto značně trpím. Je to pro mě důkaz, že za tím stojí jen a jen moje psychika, protože u 80 -ti minutových filmů si k závěru taky dost často klepu na hodinky, které nemám. Proto mám pro sebe radu do budoucna: "Hlavně se nedívat, jak to má být dlouhé". Nemám moc srovnání v asijské oblasti té doby, 50 let tam a nazpátek mám víceméně tmu (pravda, nazpátek je to možná i trochu víc), ale rozhodně si na filmech prioritně necením technického zpracování, ani se je nesnažím oceňovat na základě vlivu či klasičnosti (ah, tím jsem si zase naběh....), ale zkrátka především na tom, jak mě zaujme příběh, prostředí, nápaditost a myšlenka, což se v tomto případě nepovedlo, a tak nejpříjemnější pro mě nakonec byla 5-ti minutová pasáž uprostřed, ve které jsem mohl v klidu nechat spadnout hlavu do klína a přestat namáhat mozek a poslouchat hudbu, jelikož na obrazovce se vyjímaly po celou dobu jen 3 neznámé japonské znaky na černém podkladu značící přestávku... (28.06.2006)

Sedm hvězd pro sedm samurajů. Aha, to nejde... Tak aspoň těch obligátních pět. Nepřekonaný originál, který oproti známějšímu remaku ztrácí pouze v nepřítomnosti nějakého "tahouna" v řadách lapků. Takovým jakým je v Sedmi Statečných Calvera. Také tempem je na tom westernová verze lépe. Ve všem ostatním je Kurosawova verze lepší a vzhledem k tomu, že kvality amerického remaku všichni znají, tak netřeba více pět na Samuraje chválu. Spolu s Rudovousem a "Nebem a Peklem" zřejmě vůbec nejlepší Kurosawa. (25.07.2006)

Vždycky, když sedám k dalšímu Kurosawovu filmu, tak se bojím nudy a vždycky jsem rychle vyveden z omylu. Pověsti o Sedmi samurajích nelhaly. Dokonalá atmosféra, hluboký ponor, nádherně podaný legendární příběh. Mifuneho opičák Kikučijo vypadá jako rušivý element, ale při druhém zhlédnutí jsem si čím dál víc uvědomoval, že právě tuto postavu jest považovat za ústřední, přesně jak to odpovídá jeho posici na zástavě. Nejen vnějškově (rádoby samuraj rolnického původu). Znovu a znovu se z jeho nitra vyjevují veškeré morální a sociální kotraverze, s nimiž film mistrně pracuje i jinak (vypiplaností modelových situací, působivostí scén, figurální komposicí). Nelze nezmínit kameru, nebo spíš to dokonale vypiplané předvedení "stojatých" scén - to není jen film, to jsou všechny druhy umění dohromady. Neuvěřitelná síla. O co šlo v této válce? O rýži, o obilí, o úrodu, o život. A někde v pozadí: o čest. Po boji: Co se zbylým samurajům honí hlavou při pohledu na setbu? Ovšem, co se honí mladému, je nám jasné. Jeho nešťastná láska se s písní vrací, kam patří. Je to dobře? Nebo špatně? Je to prostě tak. Radostnou ritualizovanou setbu doprovázenou kolektivní hudbou střídá pohled na hroby za doprovodu ústředního hrdinského motivu. A je konec. (25.02.2011)