Unavená smrt

V některých momentech působí Unavená smrt opravdu trochu unaveně, ale jinak se jedná o velice silný němý film. Největší šťávu mají ty tři vložené příběhy z Arábie, renesanční Itálie a Číny. No a celkově mi tenhle snímek přišel myšlenkově daleko zajímavější než ta zde tolik zmiňovaná a tolik oslavovaná a přitom tak nudná a nezajímavá Sedmá pečeť. (30.11.2009)

Unavenou smrtí se Fritz Lang spolu se svou ženou Theou von Harbou přihlásili k německému expresionismu, těžícího hlavně z hrůzyplných a fantastických zákoutí lidské duše (viz Kabinet doktora Caligariho). Personifikovaná Smrt (Bernhard Goetzke) jako nástroj Boží vůle odměřuje prostřednictvím hořících svící životy lidem, za což se jí dostává permanentního nevděku a výčitek. Když zhasne knot teprve mladému snoubenci, jeho milá se snaží oblomit skálopevnou Smrt a znovuprožívá s ním triádu milostných vztahů na pozadí různých epoch (Bagdád za Haruna-al-Rašida, Benátky, Čína). Jednotlivé tragické konce symbolizují člověka jako otroka vlastního osudu, který nezlomí ani ten nejvřelejší cit. Tento pesimismus dokládají i četné interiérové dekorace (místnost plná svící, absurdně velké zdivo kolem sídla Smrti). Mimo to Lang uplatňuje architektonický cit i v pompézních „exteriérových“ scenériích, jak už jsme se mohli přesvědčit u předchozích Spinnen. Der Müde Tod rozhodně není nejlepším expresionistickým natož Langovým filmem (zub času je bohužel neúprosný), ovšem fanoušky němých klasik stoprocentně po duši pohladí. (25.12.2005)

Únava jako argument, únava jako trest... Neprávem opomíjený snímek Fritze Langa, který je ve stínu jeho slavnějších děl, ačkoli patří k pilířům filmových projevů německého expresionismu. Stylisticky se jedná o nebývale rozmanitý opus skandinávského střihu o Smrtce na nekonečné cestě bez možnosti vykoupení. Paradoxně nejstrašnější je úděl vykonavatele, kterého unavuje vlastní všemocnost (nemůže prohrát). Jenže to není vše – Lang do filmu velmi účelně zasadil tři „povídky svíce“, které demonstrují postavení Smrti/smrti v lidském životě. Napříč kulturami (renesanční Itálie, Arábie, Čína) se tu rozehrávají mocenské intriky a trestání zakázané lásky. Zejména čínská povídka je mimořádně vtipná a prokazuje černohumorný potenciál expresionismu – její absurdní stylizaci sice nejde brát úplně vážně, ale v hyperbole kroků absolutního monarchy můžeme pozorovat, kdo ve skutečnosti rozhoduje o životě a smrti. Samotná Smrt to totiž v tomto kontextu opravdu není. Ve všech povídkách plní roli poslíčka, místy trapného poskoka tupého vládce. Smrt si vybírá jen částečně, protože podnět k vykonání dostává opět od lidí (nebo od Boha, řekli by někteří diváci). Lang natočil vynikající dílo; svěží, ironické i trvale mrazivé. Již zde prokázal svou umanutost a rysy megalomana. Umět takto potrestat Smrt je vskutku elegantní – unavená se plahočí za dalším plněním, což je nejpřijatelnější trest pro tak strašné zadání. (01.06.2013)

Fritzku, jsi inovativní, máš hodně zajímavý příběh a naprosto chápu, že jsi musel v kinematografii působit jako nejnadanější zjev, ale natahuješ to jako blázen. Ačkoliv je to s každou minutou lepší, tak dokoukat to je pro mne dneska už trochu peklo. Speciálně ta arabská část je jen nuuuuuuda. Alespoň je tu cockfight. (21.12.2012)

Pratchett vytvořil osobu Smrti nejvtipnější, Bergman nejděsivější, Lang nejdepresivnější... Smrt v podání Bernharda Goetzkeho je jednou z nejsmutnějších postav, které se kdy procházeli po plátně. Vykonávaje odpornou práci, jenž mu zjevně není zrovna po chuti si po celou dobu uchovává smutně vědoucí výraz, že ani ten nejsilnější cit nemůže přetnout cesty osudu a všechny příběhy zahrnuté v tomto nádherném díle to krásně ilustrují a přes snahu ženské postavy mu pouze dokáží, že má pravdu. Zdánlivě šťastný konec vyznívá do prázdna, na depresivním vyznění snímku už nic nezmění a asi mi chvilku zabere, než se mi podaří chmury filmem vyvolané překonat. (05.07.2009)