Unavená smrt

Pratchett vytvořil osobu Smrti nejvtipnější, Bergman nejděsivější, Lang nejdepresivnější... Smrt v podání Bernharda Goetzkeho je jednou z nejsmutnějších postav, které se kdy procházeli po plátně. Vykonávaje odpornou práci, jenž mu zjevně není zrovna po chuti si po celou dobu uchovává smutně vědoucí výraz, že ani ten nejsilnější cit nemůže přetnout cesty osudu a všechny příběhy zahrnuté v tomto nádherném díle to krásně ilustrují a přes snahu ženské postavy mu pouze dokáží, že má pravdu. Zdánlivě šťastný konec vyznívá do prázdna, na depresivním vyznění snímku už nic nezmění a asi mi chvilku zabere, než se mi podaří chmury filmem vyvolané překonat. (05.07.2009)

Láska versus Smrt se střetávají ve čtyřech příbězích, které jsou vlastně příběhem jediným. A jakkoliv bývá Fritz Lang v souvislosti s expresionismem nejčastěji spojován s pompézní Metropolis (1927), mezi rukama a hlavou bije srdce mnohem hlasitěji právě v jeho Unavené smrti. ___  Dává smysl, že Fritz Lang nebyl nijak zvlášť nakloněn označování (nejen) Unavené smrti za expresionistický film. ___ Zaprvé, zařazení pod jedno hnutí oslabuje výjimečnou pozici, které se mu tehdy povedlo dosáhnout. Stal se tvůrcem s nevídanou svobodou, jenž plně rozhodoval o všech fázích výroby vlastních děl, nemluvě o navyšujících se rozpočtech a prodlužujících se metrážích. Zadruhé, více než jiné filmy byly ty Langovy navzdory adaptování německých látek především mezinárodní. Dokázal vyjednávat mezi pečlivostí mizanscény a střihovou dynamikou odpozorovanou z amerických a francouzských filmů, mezi intimitou a pompézností, mezi strhujícími aspekty vyprávění i opulencí kinematografie jako moderní umělecké formy. A tak zatímco po domácí premiéře sklidila Unavená smrt zprvu spíše zdrženlivé reakce, v Británii a ve Francii se dočkala naopak vřelého přijetí. ___ Douglas Fairbanks byl filmem okouzlen natolik, že zakoupil americká práva a „vypůjčil“ si z něj mnohé i do svého Zloděje z Bagdádu (The Thief of Bagdad, 1924), nemluvě o poctách složených Unavené smrti Luisem Buñuelem a Alfredem Hitchcockem. Udělala z Langa filmařskou hvězdu. ___ Režisérově nelibosti navzdory však Unavená smrt zůstává podobně jako jiné jeho filmy i vášnivě expresionistická, např. v působivosti i textuře obrovské zdi kolem pozemského sídla Smrti, pokřivenosti domků ve vesničce poblíž i v hereckém pojetí místních obyvatel; v komplexnosti architektury arabského města, v práci se stínohrami v benátské epizodě či v bohaté ornamentálnosti kostýmů i prostředí čínského příběhu. Je vlastně fascinující, kolika různých filmařských, žánrových i emocionálních poloh dokázala Unavená smrt skrze příběh boje mezi láskou a osudem dosáhnout, aniž by se rozpadla do separátních epizod. Zůstává totiž působivá nejen v detailech a stylizacích, ale i po stovce let zejména jako jeden velký příběh s prapodivným happy endem (a věřte mi, není to spoiler). [Připraveno pro LFŠ 2021] (29.08.2021)

Der müde Tod je rozkošnická záležitost. Už pouhý fakt, že Lil Dagover a Walter Janssen jsou společně označeni za Das Liebespaar mluví za vše. Všechny jejich minulé inkarnace nejsou tak důležité jako prostý fakt, že tvoří jeden celek. Jeden bez druhého nemůže existovat a proto cesta do samotného království Smrti je tím nejmenším. Bernhard Goetzke jako Smrt je nádherně letargický vůči neměnné potřebě lásky a zvažuje čistě pro zpestření svého bití různé možnosti spásy. Leč v samém závěru se ukazuje, že Láska je silnější než Smrt. Všechny typické rysy spolupráce Langa a von Harbou jsou na místě, poslání vyšší myšlenky a fatální prostředí království Smrti nemá v jejich podání konkurenci. (15.05.2012)

Únava jako argument, únava jako trest... Neprávem opomíjený snímek Fritze Langa, který je ve stínu jeho slavnějších děl, ačkoli patří k pilířům filmových projevů německého expresionismu. Stylisticky se jedná o nebývale rozmanitý opus skandinávského střihu o Smrtce na nekonečné cestě bez možnosti vykoupení. Paradoxně nejstrašnější je úděl vykonavatele, kterého unavuje vlastní všemocnost (nemůže prohrát). Jenže to není vše – Lang do filmu velmi účelně zasadil tři „povídky svíce“, které demonstrují postavení Smrti/smrti v lidském životě. Napříč kulturami (renesanční Itálie, Arábie, Čína) se tu rozehrávají mocenské intriky a trestání zakázané lásky. Zejména čínská povídka je mimořádně vtipná a prokazuje černohumorný potenciál expresionismu – její absurdní stylizaci sice nejde brát úplně vážně, ale v hyperbole kroků absolutního monarchy můžeme pozorovat, kdo ve skutečnosti rozhoduje o životě a smrti. Samotná Smrt to totiž v tomto kontextu opravdu není. Ve všech povídkách plní roli poslíčka, místy trapného poskoka tupého vládce. Smrt si vybírá jen částečně, protože podnět k vykonání dostává opět od lidí (nebo od Boha, řekli by někteří diváci). Lang natočil vynikající dílo; svěží, ironické i trvale mrazivé. Již zde prokázal svou umanutost a rysy megalomana. Umět takto potrestat Smrt je vskutku elegantní – unavená se plahočí za dalším plněním, což je nejpřijatelnější trest pro tak strašné zadání. (01.06.2013)

Fritzku, jsi inovativní, máš hodně zajímavý příběh a naprosto chápu, že jsi musel v kinematografii působit jako nejnadanější zjev, ale natahuješ to jako blázen. Ačkoliv je to s každou minutou lepší, tak dokoukat to je pro mne dneska už trochu peklo. Speciálně ta arabská část je jen nuuuuuuda. Alespoň je tu cockfight. (21.12.2012)