Nahý

Odysea novodobého Sokrata, jeho púť nočným Londýnom, inšpirácia gréckou antickou filozofiou je tu viac ako jasná. Snímok stojí prevažne len na dialógoch, ktoré sú myšlienkovo veľmi bohaté a hutné (mňa oslovil hlavne ten s nočným strážnikom). Zároveň k tomu treba pripočítať šarm a charizmu hlavnej postavy prezentovanej excelentným D. Thewlisom. Jeho často ironické poznámky a naoko nevinné otázky vždy triafali do čierneho. Nevšedný, originálny kúsok. 80/100 (08.07.2015)

Film Naked jsem poprvé viděl, cca v 15ti letech. Najednou z ničeho nic jsem si uvědomil (po návtěvě kina a slasti při sledování každodenosti - nejnovější film režiséra Leigha - Další rok), že v tomto pubescentním stádiu jsem absolutně nemohl plnohodnotně vstřebat "nahého" hlavního hrdinu, ze kterého jsem měl jenom vzpomínkové výstřelky hnusu, špíny strachu , smutku a opovržení. Po třinácti letech jsem dal opakovačku a musím přiznat , že jsem měl pocit, že můj nynější věk, byl klič k úspechu. Najednou jsem se zaměřil nikoliv na jeho činy, nýbrž na jeho obrovskou kadenci názorů. Snad poprvé za život jsem u filmu, pouštěného ve velmi pokročilých hodinách, sám vypil láhev červeného vína, vykouřil asi patnáct cigaret. Bedlivě jsem poslouchal všechny zrychlené moudra hlavního představitele a až na jeho apokalyptickou vizi, jsem s nimi ve většině souhlasil. Během sledování jsem sice opět zaznamenal pubertální negativní vzpomínky, ale objevil jsem zde(a následně i umne samotného) neskutečnou dávku optimismu. To všechno při největší vykulenosti mých očí. Atmosféra filmu se dá těžko popsat. Podobnou atmosféru (slovy těžko popsatelnou), jsem našel ve filmu Barfly s Mickeym Rourkem, v kanadském unikátu Leolo a v Hořkém měsíci od Polanskiho. Všechny tyto snímky nespojuje produkce jedné země, nýbrž jakési "prapovdivné" a "hluché" filmové období přelomu osmdesátých a devadesátých let. To je jediná pralela co mě s Naked napadá. Možna neexistuje 1000 filmů, které musíte vidět než umřete, ale o tenhle film byste se neměli nechat ochudit. Tento kultovní produkt filmařiny je výletem do stavu tranzoidní psychycké paralýzy. Ale je cesta zpátky - přímá a očisťující... (04.02.2011)

Velmi komplikovaný přemoudřelý bezďák Johny,který rád provokuje chodí po městě od ničeho k ničemu a potkává samé nesympatické a ošklivé lidi a převrací jim život na ruby i takhle by se dal film shrnout sice sem to dokoukal ,ale bylo to o nervy i přesto mě tento depresivní snímek něčím zaujal sám si to neumím vysvětlit. (25.03.2013)

Kdyby tato Leighova horečnatá chodecká „road movie“ (anebo sauntererie?) pojednávala více o nahých než o nahém, jehož poriomanie (a monomanie!) organizuje ono ustavičně připomínané drama naplňujícího se konce světa, zasáhla by mě tím víc. Všechny ty životy tváří v tvář žvástu, v nějž se zhroutil člověk, kamení, a divák tak klouže jen po evidovaných skulpturách v zapomenutém lapidáriu na konci studené války, ačkoliv důvěrnějším nahlédnutím v tu hemživou rozmanitost duší, z níž se rodí stále nová a nová první slova, by se dozvěděl více i o sobě samém, a neutvrzoval se jen v tom, jak správně sám tento svět vidí: protože vnímá jen zkreslujícím prizmatem zotročujícího Já. Zdánlivě vědoucí Johnny není nějakým osamoceným prorokem v londýnském panoptiku osamělých: sám je pouhým odrazem prvotního výkřiku, který ještě před půlstoletím zněl sytě krutým hněvem, zatímco on již své kletby jen vykašlává. Pansofické promluvy posedlého chorobnou neumluvitelností k sobě strhují přílišnou pozornost, takovou, jaká až zatemňuje celé navštívené (nikoliv obývané) prostředí: vyvolávají dojem, že je tím, který má každému co říct, zatímco ve skutečnosti stále mluví jen se sebou samým – v ostatních. Nenaslouchající a znecitlivělý nic nesděluje a s nikým nic nesdílí, jen cituje, trápí a zesměšňuje: bližní se mu otevírají jen jako různě zaprášená jeviště, na nichž sehrává svá ochotnická představení dle konvenčních scénářů. Struktura vyprávění, konfrontující jej souběžně s další vychýleným egomaniakem, psychopatickým sadistou, mi přišla rovněž příliš vypočítavá, poplatná snaze o příběh (byť efektní): vyvolává mylný dojem jedné osudové polarity, zatímco k takovému zásadnímu střetu dochází v každém záběru. Méně je mnohdy více – a to Leigh dokázal svým skvostným debutem Bleak Moments. V Nahých (!) toho mohl rovněž dostát, ale zřejmě se obával, že by tak film zahustil v divadelní hru… A obával-li se toho skutečně, pak oprávněně: protože divadlem tento film opravdu voní (a někomu jistě také páchne), a tímto feromonem mě také ještě více přitahoval... Každé setkání charakterizuje dokonalé a soustředěné vystižení postav – jejich jazykem, zvláštnostmi reakcí i skrytou motivací k hovoru (a v neposlední řadě skvělým herectvím všech představitelů). Každý z hrdinů touží po jedné, určité odpovědi, a té se mu nedostává – na rozdíl od krutosti, tělesné, duševní i jazykové. Nevnímaný, trýzněný prostor rovněž uzavírá tyto osobité interakce silou lidmi netušenou a každou repliku odstiňuje jakýmsi sivým smyslem věcí posledních: s každou větou tedy hrozí, že spadne opona a přikryje i diváka. Tak nevím, zda přeci jen nejde spíše o poctu Sarah Kane než Tonymu Richardsonovi… (20.01.2018)

Film, který nevypráví příběh, ale představuje postavy - lidi v celé své povrchní hloubce a příšerně smutné kráse. A každá postava tohohle poloneznámého opusu by svou životností a vydatností vydala za celý ensamble průměrného snímku. Za všechny Thewlisův Johnny, který je sice příliš arogantní na to, abyste mu věřili každou tezi, kterou ve svých sebeočistických výlevech vychrlí, jenž však sála takovým nezpochybnitelným šarmem a životní energií, že jsem si proti němu připadal jako absolutní mrtvola. Naprosto nezapomenutelný archetyp člověka, kterému bych se tak rád víc podobal. Dále mě fascinovalo to, jak si Leigh s neuvěřitelnou lehkostí hraje s naším očekáváním a používá ho proti nám, jak psychologii daleko radši naznačuje a implikuje drobnými detaily, než explicitně vykřikuje - a jak to všechno nádherně podtrhuje Dicksonova hudba. Absolutně brilantní film, na který nikdy nezapomenu. "You with me?" 100% (27.04.2014)