Cirkus bude!

Je to taková dobře obsazená taškařice. Ovšem v padesátých letech jsem například bral jako revizora v létě u vody a později na horách. A to přitom byl lehce propagandistický film. Ovšem zde jde hlavně o to ukázat socialistickému lidu, že když pracující lid přijede na představení, tak se prostě uspořádat musí i kdyby trakaře padaly anebo ožralí na svatbě pod stůl. Ani svatbu zaměstnanci nedopřáli. Druhým důvodem je pak předvést šikovnost umělců a artistů z lidu. Dvě hvězdy tak dávám za již zmíněné kvalitní obsazení a pak za to, že mi film pomohl si uvědomit, jak moc se cirkus změnil. K tomu dobře posluží i seriál Cirkus Humberto. Neboť je tomu jen pár týdnů, co jsem byl v cirkuse a za ty peníze je to fakt bída. To tenkrát byly jiné cirkusy, jejichž hlavním cílem nebylo jen strohé předvedení zvířat, ale hlavně pobavení diváků. Víc nedám, protože druhá půlka už absentuje děj a jde pouze o přehlídku jednotlivých čísel. (19.10.2020)

Ale ne, není to tak hrozné... Oldřichu Lipskému se ideologii podařilo vcelku rozumně udržet na uzdě, film má řadu vtipných, milých míst a většina zúčastněných artistů předvádí vážně obdivuhodné výkony. Herecké obsazení je veskrze sympatické, jen neustálé glosy pánů Trégla a Záhorského začnou časem nudit, o rozhovorech Rudolfa Hrušínského a Rudolfa Deyla mladšího raději ani nemluvě. Jaroslav Marvan v roli energického inspicienta je ovšem neodolatelný stejně jako parádní klaunské číslo Miloše Kopeckého a Lubomíra Lipského. (28.09.2012)

Bláznivá komedie Oldřicha Lipského, který měl celý život rád cirkusy a cirkusáky, zatímco mně to nikdy moc nic neříkalo, alespoň v dospělosti. Klauni a zvířata, to bylo něco pro desetiletého kluka, ale žongolování, visuté hrazdy, drezúra koní, to se mě nikdy nedotklo. A to musí snížit bodování téhle veselohry, která místy působí násilným a nepravděpodobným dějem. Ovšem je to klasika 50. let, která byla mezi lidmi oblíbená, plejáda oblíbených herců předvedla dobrý humor. Škoda,že se optimismus téhle komedie, kterému jsem i já věřil, nepřenesl do života lidí. Prostě odepřít si chvíli volna a udělat něco pro druhé bez jakékoliv finanční odměny - to byl krásný sen,, jak by měl socialistický člověk vypadat. (19.04.2019)

Jeden z majstrštyků pana umělce Oldřicha Lipského. Ve filmu není jedno jediné hluché místo a má spád. Co spád. Je to gejzír nápadů, "actions" jak se dnes módně říká, geniální záznam schopností a profesionální bravůrnosti Československého státního cirkusu. Škoda, že se už asi nikdy nedozvíme kdo byli oni cirkusoví hrdinové. Ve filmu je řada komických, originálních a nezapomenutelných vložek na světové úrovni. Například Miloš Kopecký a Oldřich Lipský co by dvojice komiků. Kam se na ně hrabou Laurel a Hardy nebo Charlie Chaplin apod. se svými prostoduchými slapsticky. Navíc stále na jedno brdo.Ve filmu hrají naše tehdejší esa - od Jaroslava Marvana až po Miloslava Homolu. Kameramanem nebyl nikdo menší než "natáčitěl" Kristiána a Cesty do hlubin študákovy duše Ferdinand Pečinka. Zdejší hodnotitelé, kteří filmu dali jednu až tři hvězdičky, je sbírka snobáků, kteří nejsou schopni vidět co je umění a co ne. Neznám ze světové kinematografie film z cirkusového prostředí, který by dokázal to, co Oldřich Lipský. Ve své drtivé většině jsou to totiž nudné záznamy - zejména ty francouzské - v nichž lze kladně ohodnotit pouze cirkusové artisty. Někdy. Holt je doba, kdy se nosí plivání na vše, co pochází z doby 1948-1989, a na této módní vlně se velmi dobře daří laciným nedovzdělancům s jejich primitivním klišé a prostoduchým prožíváním světa navyklé na to, že hlavím hrdinou filmu musí být pistole (případně samopal, bomba, droga, auťák, mrtvola atd. ). Kdo dal v hodnocení jednu až tři hvězdičky není nepodobný ideologům z 50. let dvacátého století. (13.02.2014)

Vyprávění o jednom nevšedním cirkusovém představení postrádá jakoukoliv expozici, která by důvěrněji seznámila alespoň s těmi ústředními hrdiny. Divák je sice poznává v průběhu uspěchaného děje, nedokáží v něm však vyniknout a vše kvaltuje do finále, zanechávajíc za sebou unaveně pozdvihnuté koutky úst. Lze předpokládat, že každý z aktérů má svůj příběh, vztahuje k volnému dni nějaký zlomek svého života nebo osudu, do scénáře však tyto okolnosti pronikají nanejvýš povrchně. Jako při cirkusovém představení běžný divák nenahlíží pod masky klaunů ani nestrhává kostýmy vrhačů nožů a trikoty krasojezdkyň, tak se ani zde nepočítá s tím, že by zachycené loutky žily mimo celuloidový svět (který – jak víme díky Andrejovi Stankovičovi – „celý shoří“). Odcizení je pravou manéží tohoto představení, které vyprchává, zatímco se stejně bezejmenní lidé v hlediště smějí, dojímají a mizejíce ze záběru, odcházejí navěky, do blednoucího království fotosek. Jistě je možné také říci, že režisérovi šlo v první řadě o akrobatická a jiná čísla a že děj jen rámcuje mistrovské umění mužů a žen obklopených aurou rizika, ale pro takový malý cíl není možné mít pochopení. Není pohybu v tomto nebezpečném světě, aby neobsáhl celý život artisty, klauna či dívky obsypávané ostrými noži, a takový nerozsáhlý obraz světského, jaký podal třeba Ladislav Pešek ve Vošmikových Milencích z bedny a jaký shrnuje veškerou tragiku i životní vzmach člověka na okraji, herce a komedianta, zastíní celé to – jakkoliv obdivuhodné – běsnění cirkuse, který „byl“. Promarněná příležitost. (22.12.2018)