Jáchyme, hoď ho do stroje!

Jáchyme, hoď ho do stroje (Joaquín, puso en la Máquina) je zajímavý především v pojetí aiónského boje proti nestandardnímu procesu chronologické výpovědi stavu věcí nadcházejících. František Koudelka (Francesco "Paco" Hilado) trpící Angelmanovým syndromem, přijíždí do města a zde právě začínají všechny peripetie s asimilací v raně normalizační společnosti. Překonává všechny překážky za pomocí rozpisu, který grafickými značkami znázorňuje, kdy se u něj bude Angelman projevovat více či méně. Projevy syndromu zvaného také Happy puppet neboli šťastná loutka jsou tak odvislé od tohoto scénáře, za kterým nejspíš stojí samotný Jáchym. Postava veskrze tajemná. Pacient František se ale setkává s celou plejádou pitoreskních postav jako např. Edou Hudečkem (Eduardo Folklórico), Blankou (Membrana), vilnou dvojicí podnikových terapeutů Karfíkem a Kláskem (Coliflor y Cerveza), prchlivým závodníkem Volejníkem (piloto Petróleo), svou tetičkou Marií Sýkorovou a jejím psem Gregorem (tiíta Mária Parus y su pinche coyote Gregorio) a zároveň celým svým bytím fatálně směřuje do tenat psychiatra Dr. Chocholouška (Dr. Galerida). Díky nešťastným okolnostem ohledně jeho tzv. happy puppet syndromu se dostane i do týmu zápasníků Judo za STS Chvojkovice - Brod (STS Sabina - Vado). Pointou je, že Jáchymovo chybou se Františkovi dostane do ruky úplně jiný harmonogram věcí budoucích. Zní to zamšmodrchaně, ale z toho chápeme, že (SPOILER) není možné, aby nám někdo naprogramoval život, neboť každý je svého štěstí strůjcem. (21.06.2012)

Filmová prvotina dvojice Svěrák-Smoljak, je (podle jejich vlastních slov) až moc přecpaná vtipem, na kterém rozhodně nešetřili. Geniální jednoduchost dnes již naprosto jedinečného humoru je zde opravdu v každém záběru. Nesmrtelné hlášky a výborné herecké výkony, podpořené samotnou dvojicí autorů. Komedie, která se stala českou filmovou klasikou a poznávají jí další generace. Zdeněk Liška zde opět prokázal svou hudební geniálnost a nadčasovost. Hudba v úvodních titulcích, je nefalšované minimal techno. (14.10.2012)

Jediný případ sobotovského blba, který dokázal být opravdu vtipný. Vedle skutečně vynikajícího Luďka Soboty, který celý film bez škobrtnutí táhne je největší zásluha na nezapomenutelnosti tohoto filmu na scénáři Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. Jak je u nich zvykem, celý film nacpali neuvěřitelným množstvím úžasných vtipů, hlášek, narážek a kravin, že vám nedají vydechnout od smíchu! Přes všechny tyto kvality se jedná o jeden z jejich nejméně zabavných počinů. To jen dokazuje, jací jsou to géniové. (18.01.2008)

"Neber úplatky, neber úplatky nebo se z toho zblázníš!" František Koudelka z STS Chvojkovice - Brod je jednou z nejsympatičtějších postav československé kinematografie. Tento traktorista, mechanik, automobilový závodník, příležitostný japonec a v neposlední řadě judista, spoléhající se pouze na moderní technologie, žije svůj život bezpečně podle velkého hitu komunistické epochy - kondiciogramu. Co na tom, že se počítač porouchal (vyhořelá elektronke E třenáct z našeho závodu Katoda Holomóc) a Koudelka dostává seznam šťastných a kritických dnů svého jmenovce. On však počítači bezmezně věří a tak ve své (cizí) šťastné dny křičí na Donalda na lustru, vyzývá k souboji prďolu, vyhrává závody, nafukuje ústy pneumatiky auta a v neposlední řadě plodí děti. To byly časy, když se musel náš ústav Chocholouškovým jménem omlouvat za toto politování hodné nedopatření. (29.11.2008)

Důkaz toho, že i v dobách "velkého soudruha" se dala natočit komedie, která by nečpěla moralizováním dle pravidel žití socialistického člověka. Přitroublý Sobota spolu s naivní Vančurovou a sebevědomou Ferbasovou (samozřejmě jen ve svých rolích), vytvářejí neprůstřelnou trojici k zulíbání. Škoda, že už dávno minula doba zaručeně pravdivých počítačových kondiciogramů. Možná bych se dozvěděl, kdy už konečně můžu přestat pracovat, aniž bych se obával, že v penzi nebudu mít co do huby. :-) (22.08.2007)