Tři spory

"Já nemám dostatek vůle k přijatelným kompromisům," říká architekt Zítek když se rozhoduje rezignovat na práci na rekonstrukci Národního divadla. Musím říct, že v porovnání se zbývajícími částmi této jinak zdařilé trilogie příběhů Národního divadla, mě tato inscenace nijak zvlášť nezaujala. Nevím, zda to bylo díky pro mě trošku nesympatickému charakteru Zítka, který mi přišel arogantní a namyšlený (s výjimkou závěrečné scény, kdy zašel za profesorem Schulzem s omluvou a prosbou aby projekt dokončil) nebo díky až poněkud afektovanému či přepjatému herectví Luďka Munzara v hlavní roli. Velkým plusem této inscenace (jakož i celého cyklu) zůstává angažmá celé plejády skvělých herců (zde např. Václav Voska coby Rieger). Taky bych ocenil velmi chytlavou hudbu Vadima Petrova. (11.05.2017)

"Jste jiná Haničko, něčím výjimečná, to se u nás nemá rádo, to u nás popuzuje“ Jak trefné a výstižné. Platilo to tehdy, platí to dnes. Jaroslav Dietl si vybral velice aktuální téma a vybavil scénář řadou pěkným myšlenek, které stojí za zaznamenání. Hana Kvapilová v podání skvělé Jany Hlaváčová čelí pomlouvám v jednom českém plátku, že dostává role v ND jen kvůli tomu, že její manžel je dramaturgem ND. Dost jí to psychicky ničí, zvláště když má k tomu ještě nespecifikované zdravotní potíže (Pozn.: Ve skutečnosti měla diabetes, přičemž její lékařkou první česká lékařka Anna Honzáková). Dokáže být silná, aby se přes to přenesla? Jaroslav Hilbert, když ji nabízí roli Kunhuty v jeho divadelní hře Falkenštejn, se ji snaží přesvědčit, že „skutečný velká herečka musí plná pohrdání ke všem těm pojmů jako dobrá pověst, cnost a počestnost. Skutečná herečka musí být plná vášně a spodu, plná smyslnosti a touhy po nebezpečných zážitcích". Kvapilová následně přemítá "Jak se člověk může naučit velkorysosti a nadhledu?". Odpověď na tuto otázku se jí podaří najít během zdravotní dovolené: "Víš zjistila jsem, že si vlastně nejvíc ubližuju a zraňuju se já sama. Když v sobě nasbírám dost klidu a síly tak se nemusím ničeho bát, když tu sílu ztrácím tak prohrávám. To je takový můj věčný spor srdce a rozum". Moc hezky řečeno. (11.05.2017)

Pěkně nerudnej byl ten Stroupežnický..... No asi nejen když mu posílal jednu hru za druhou Jára Cimrmman... :D Jaromíru Hanzlíkovi jsem tu nerudnost i věřil. Jen škoda, že nám autoři nedopřáli se podívat na to, jakou proměnu se Stroupežnickým udělala láska. To jiskření s Ljubou Krbovou alias herečkou Annou Turkovou v samotném závěru snímku bylo každopádně kouzelné. Taky by mě zajímalo bylo vyústění vztahu Stroupežnický/Vrchlický. Bylo zajímavé vidět, jak uznalou kritiku Vrchlický napsal na Naše furianty ač asi musel vědět jak Stroupežnický smýšlí o jeho tvorbě. Docela frajer. Jaroslav Dietl byl taky frajer a tento televizní počin to jen dokazuje. (11.05.2017)