Léto

Punkerský film o alternativní hudební scéně, která nepotřebuje být ani tak hudební, jako právě a jedině alternativní. Alternativní ke všemu svazujícímu, státnímu, stádnímu, ke všemu okolo. Léto po vás bude stékat podobně jako jeho jednoduché animace, nebo se rovnou usadí ve vás, sedne na klín vaší touze po svobodě, pomiluje ji a jen tak ji neopustí. Určité nedostatky, především poměrně časté zbloudění a následné točení se v kruhu, jsou kompenzovány několika naprosto mimořádnými sekvencemi, za všechny bych připomněla tu, v níž Mike čeká v dešti, až bude moci odejít, nebo tedy spíše přijít. (18.11.2022)

Napsal bych, že to bylo příjemné filmové překvapení - na film jsem do kina vyrazil v podstatě o něm nic netuše - kdybych ovšem už od Serebrennikova neznal dva jeho starší snímky, Den v Jurjevu a Nevěra, které mám velmi v oblibě; považoval jsem proto téměř za jisté, že i Léto nemůže být špatný film, je-li pod ním podepsán stejný režisér, což se nakonec i potvrdilo. Film je to velmi povedený, především pak hudební stránka je absolutně bezchybná, a ještě druhý den mi stále v hlavě hrajou ty skvělé písničky, které ve filmu zazní. Absence příběhu mi nevadila - především dlouhá úvodní sekvence na pláži se mi velmi líbila svou uvolněnou a autentickou atmosférou - a v závěru mě i trochu zamrazilo, když se u jednotlivých postav objevily letopočty zobrazující, kdy trval jejich krátký život. Osobně se mi tam místy ale přece jen trochu vkrádala nuda, a kdyby to bylo řekněme o půl hodiny kratší, asi bych to uvítal. Nejsem ani příznivcem použití b&w kamery v 21. století, pro mě je černobílý obraz spjat s určitou érou, která už skončila, a nevidím smysl v tom se k tomu vracet - přijde mi to prostě samoúčelné. A přišlo mi i líto, že ačkoli se film odehrává v Leningradu (Petrohradu), mohl by se odehrávat vlastně kdekoli v Rusku, protože z města není ukázáno v podstatě nic - povzdech čistě soukromého rázu. Při sledování Léta se mi mimochodem vybavila spousta podobných hudebních filmů, jako např. Made in Hungaria nebo Šviháci. (14.08.2018)

Osmdesátá léta v Leningradu a příběh skupiny Kino a zejména jejího frontmana Viktora Coje. Půdorysem vyprávění je klasický milostný trojúhelník. V několika klipových scénách se film pořádně rozjede a dokonce je doplňován jednoduchou animací. Viktor Coj byl potomek rodičů pocházejících odkudsi z východních stepí, a tak jeho obsazení asi nebylo úplně jednoduché, nicméně Teo Yoo roli zvládl bravurně. Film se možná jmenuje podle písně „Končiťsja leto“, která zní k závěrečným titulkům, ale hlavně je to ideální letní pohodový film. Jako rocker jdu do plnejch. (06.07.2018)

Osmdesátkovej punk po Leningradsku. Serebrennikov ukazuje, že i v Sovětském svazu vznikala daleko za branami Kremlu kvalitní hudba inspirovaná Lou Reedem a Davidem Bowiem, jejíž tvůrci žili své sny plné svobody, nespoutanosti a rocku. Na pozadí propletených osudů charismatických umělců a krásné Natašy se divák setká s pro většinu dosud neznámými písněmi dvou kultovních kapel. Podruhé v životě (poprvé to bylo u hudby Vysockije) jsem byla nadšená ze zvukomalebnosti ruštiny, doplněné navíc perfektní hudbou a vizuálními nápady Serebrennikova. Ten do příběhu také zapojuje slavné hity "ze Západu" a přestože mu jeho obrazové hry chvílemi drhnou, energie a síla snímku vás strhne natolik, že mu to rádi odpustíte. Mezi děsivými zprávami z východu připlouvá poslední dobou do Česka velké množství kvalitních ruských snímků, věřme tedy, že to tak ještě chvíli zůstane... (11.07.2018)

Flimů o rockových kapelách, většinou ve virtuální podobě, nebo jedné z možných, která se nestala, valem roste. Nyní zde máme novou vlnu (samozřejmě se starým obsahem) z pohledu ruských mladíků. Jejich životní příběhy se ztrácejí pod vrstvou hudby (vyzdvihl bych "message" od Blondie", ale vybral bych si jinou citaci, nikoli "You can call me any day or night", ale "Emotions come, I don't know why, Cover up love's alibi"), která tu hraje prim a mládež se jí ve svých tužbách, částečně aktivně a částečně pasivně, přizpůsobuje. (12.04.2020)