Léto

V roce 2018 vešel do kin zprvu nenápadný počin Bohemian Rhapsody, óda na život a hudební genialitu zanzibarského rodáka Freddieho Mercuryho, jenž následně vybobtnal do masivního kasovního trháku a rozšířil fanouškovskou základnu Queen o miliony nových poslucháču a ze snímku se stal evergreen, jenž pokud někdo ze skupinky mladistvých neviděl, tak byl automaticky označen za exota a trapáčka těmi, co se chlubili několikanásobnými návštěvami. I já jsem patřil k těm, co BoRhap adorovali jako skvělou věc i když s menšími výtkami, ale o nejlepší hudební počin toho roku, a vlastně celého nového subžánru, se rozhodně nejedná. Toto pomyslné místo patří snímku Léto, jenž má podobné vyprávěcí postupy jako BoRhap, také se více zaměřuje na oslavu hudby jako takové než na životopisnou zpověď. Na rozdíl od našich přátel z Británie na to šli Rusáci zcela jinak, odvážněji a vlastně mnohem lépe. Oslavu hudby vzali mnohem šířeji, s notnou dávkou obdivu i nostalgie se tu vzpomene na mnoho pilířů rockové hudby, jmenovitě třeba na Davida Bowieho, T. Rex, The Velvet Undergroud, Beatles, The Rolling Stones, The Who a mnoho dalších. V rámci životopisné je to taky výrazně odlišné, co tak vím, tak nepravd a přibarvení skutečnosti pro snadnější tvorbu dramatických oblouků je podstatně méně a snímek se zaobírá i trpkým životem v Sovětském svazu společně s představením undergroundové hudební scény, jež byla soudruhy tolerována ani ne napůl, což je podníceno mimo jiné i černobílou estetikou zdárně prezentující typickou šeď takového života. Léto má však i jiné slibné atributy, například muzikální čísla, jež svým freneticky živým tempem a hravou choreografií dokáže vyprodukovat vskutku zapamatovatelné variace na klasické hudební klenoty (nejvíce ve mě rezonuje All the Young Dudes) a mnoha další nápaditosti, jež tu nebudu nijak rozepisovat, ať z toho taky něco máte. Léto je perfektní hudební snímek a asi nejlepší z té už celkem početné skvadry jemu podobných, jenž svou odvahou a nečekanou souhrou několika ryzích nápadů a kvalit drží pohromadě jako monumentální klasika, již se aspoň v mých očích už stala. Jestli chcete neuvěřitelně pohodovou, hravou i dravou podívanou se smyslem pro existenciální melancholii, tak Léto je ta správná trefa. 9/10. (24.06.2020)

Viděl jsem na hudebním multižánrovém hudebním festivalu Opener v Gdyni v Polsku. Film o svobodě a revoluci. Léto 1981, Leningrad žije rockem ze západu inspirovaným ze západu umělci jako David Bowie, Blondie, Lou Reed, T-Rex czy Sex Pistols. Majk je hvězda undergroundové hudební scény a králem rockového klubu, kde má mládež zakázané poslouchat koncerty. Je to film o lásce mladíků ke krásné Nataše a rozkvětu hudby. Filmu tleskal festival v Cannes, ale ruský režisér Kirill Serebrennikov seděl v domácím vězení. O to více z plátna dýchá nálada nadějí počátku 80. let, kdy se v Leningradu potkají lídr skupiny Zoopark s příští rockovou legendou kapely Kino. Dob, kdy ideologicky podezřelý rock voněl zakázaným ovocem neoficiální kultury, kdy na koncerty připomínající „bytový bigbít“ lezly fanynky oknem a statečnější kluboví činovníci se zmítali v obavách, kdy si na ně strana došlápne. Postavy se baví o Jaggerovi, Dylanovi či Blondie a vesele šokují své okolí, třebaže schytají pár ran, když marně vysvětlují, že Sex Pistols jsou dělníci, nikoli nepřátelská muzika. Právě v době vyhrocených protiruských nálad je dobré si prostřednictvím Léta připomenout, že všude, tedy i na sovětské půdě, žili Plastici a Sklepáci svého druhu, nadšenci, kteří pracně lovili drobty angličtiny z textů svých západních idolů a jejich desky na burzách. Kteří zažívali před komisí ponižující schvalování vlastních písní, neboť „sovětský rocker musí hledat v lidech to dobré“, takže je vydávali za satirickou kritiku opilství a příživnictví. odkazy k muzikálu Vlasy.Škoda, že nadmíru nastavovaný snímek ztratí v druhé půli energii. Ale gradaci mu mimo plátno dal život sám. Viktor Coj zahynul roku 1990 v pouhých 28 letech za volantem (rok nato zemřel i Naumenko). Tehdy v Cojově nekrologu stálo: „Znamenal pro naši mládež víc než jakýkoli politik, celebrita či spisovatel. Nikdy nelhal, nikdy se nezaprodal, žil tak, jak zpíval. Coj je poslední rockový hrdina.“ (09.07.2019)

Ach, ta bohémsko-punková přichuť byla tak svůdná, že i přes drobné výhrady pálím plnou palbu. Scénou na pláži jsem se vrátil do svého mladí, melancholie, rebelství, smutek i radost, film mistrovský střídá nálady a mě čas s tímhle snímkem utekl hrozně rychle. Mám teď chvíli po projekci nádherný pocit a navíc ve mě Léto pořad ještě rezonuje silněji a silněji. Hudba je tady jak pořádně chutná třešnička na dobře udělaným dortu. Moc zajímavý vztahy hlavních hrdinů. Romana Bilyka chci vidět ještě v něčem, tady byl ve své postavě jedinečnej, jak přišel na podium s elektrickou kytarou aby pomohl Viktorovi, to bylo hodně silný a ani zdaleka se nejedná o jedinou silnou scénu. Nataša krásná a zamilovaná femme fatale, a ten punk, svoboda, nespoutanost, láska k hudbě, vyjadřovací kreativita fiktivních scén, na to jsem slyšel. Navíc nápad s LP deskama na zdi je boží ! Jen víc takových filmů a méně zavřených talentovaných režisérů. (13.08.2018)

Mimoriadne stráviteľná filmová jazda, prešpikovaná trpko-úsmevnými epizódkami a výbornými hudobnými vsuvkami. Priznám sa, že o ruskej undergroundovej scéne "zlatých sedemdesiatych" toho príliš veľa neviem, ale pozeralo sa na to fajn, bolo to uveriteľné, plné lásky (nielen) k hudbe, príjemnej nostalgie, mladíckej energie, a to všetko podfarbené horkosladkou pachuťou alkoholu. Palec hore za Skeptika a všetky scény s ním. 8/10. (20.03.2019)

Velké překvapení karlovarského festivalu. Zdejší anotace mě totiž příliš nezaujala, a tak jsem nechala zhlédnutí až na Ozvěny. No a vyplatilo se. Hodně nezávislý, hodně jiný, hudební snímek o počátcích rockového undergraundu v Rusku (SSSR). Spíš než o dramatizaci jde o romantizaci celého období. Přesto v divákovi zůstává hořká pachuť nesvobody. Skvělá hudba, hravý vizuál nebo podmanivá romantická linka dohromady s příjemně ospalou náladou vrcholícího léta dávají vzniknout unikátnímu zážitku. (11.08.2018)