Maják

Nejsem vůbec fanda horroru Čarodějnice z roku 2015- Ta si už stihla najít své fanoušky a obdivovatele, která sice předvedla talent Anyi- Taylor Joy a ukázala, že v sobě Robert Eggers něco má, jinak ale Eggers za mně ve svém celovečerním debutu nabídl několik zajímavých pasáží a nápadů, které ale nefungují jako celek a atmosféru Eggers vytěžil jen na půl. Na jeho novinku Maják jsem se vlastně začal pořádně po oznámení Pattinsona a Dafoea těšit až tehdy když jsem se dozvěděl, že film bude natočen ve výrazně speciálním formátu- poměr stran 1.19:1 a především černobílá barva. A už to mi udělalo radost, protože Eggerse už po Čarodějnici beru jako člověka co nemá problém pohrát s vizuálem a tady dostal příležitost pohrát si s větší hračkou. A zatímco Čarodějnici fakt nikdy moc rád mít nebudu, Maják mám už po prvním vidění hodně rád a v brzké době ho chci i přes chvílemi velmi vyhrocené momenty, které mi dnes dost možná nedají spát vidět znova. Maják je film, který funguje díky tomu jak vypadá a jak byl natočen. Snažil jsem se Maják na chvíli v hlavě představit v barevné barvě a poměru stran bližšího k dnešní filmové produkci. Nemožná! Maják je prostě film, který by bez svého pozlátka nemohl fungovat a vlastně celkově existovat a důkaz toho, že tenhle formát funguje je fakt, že hned po 5 minutách v sále jsem úplně zapomněl fakt, že vlastně koukám do čtverce. Proč ? Protože Maják diváka jednoduše vztáhne tak moc, že je v transu a má dokonce chvílemi mořskou nemoc, protože si chvílemi připadá jako by byl na místě činu a o to víc jako by postavy mluvili vůči divákovi skrz plátno. Je to dle mého srovnatelný zážitek jako historka o tom, že Příjezd vlaku na nádraží v La Ciotat od bratrů Lumiérovych donutil diváky vyskakovat ze sedadel. Dobře, teď možná trochu přeháním, i tak si ale za téměř vším stojím. Nutno též dodat, že Maják nemá na první pohled zdánlivě komplikovaný děj. Chybí nějaké velké dějové převraty (i když se minimálně jeden určitě najde), složitě vedený příběh nebo nějaké hlubší spiknutí. Zároveň ale Eggers rozhodně diváka nevodí za ručičku a divák si může hodně vyložit po svém a mohou být nekonečný počet významů pro každého. Pro diváka co má nejradši vše naservírované na stříbrném podnose to bude těžký boj, který možná prohraje, opačný typ diváků si to ale pochopitelně užije a může si film vysvětlit po svém. A to je na něm též super. Pod Majákem je ukryto též spoustu skrytých významů a symbolik, které nemusí pobrat každý. Eggers zde čerpá také z námořnických historek, mořských legend, vodního náboženství a stereotypních pohledech na bláznivé námořníky. Pod pokličkou má tak Eggers velmi šťavnatý materiál, kterým se může vydat mnoha směry a využívá toho. Film také hodně pracuje s tématikou toho jak je těžké soužití dvou lidí, kteří jsou navíc věkové odlišní, mají jiné priority, jiný přístup k životu a jakmile jste delší dobu uvězněn na vzdáleném místě s jedním a tím samým člověkem tak vám z toho prostě začne hrabat. Tyhle všechny pocity a momenty kdy se mezi hlavními hrdiny střídá vzájemný respekt a vzájemná nenávist by nešli uhrát bez parádní hlavní herecké dvojice a to Robert Pattinson a Willem Dafoe. Je to silné slovo ale stojím si za tím, že Pattinson podává nejlepší výkon ve své kariéře a je přímo geniální. Pattinson zvládá každé psychické zhroucení, zvládá uhrát reálné zděšení i reálný hněv, zvládne dokonce herecky excelovat i v pasážích vykonávání a ejakulace! Těžkej výkon, který Pattinson dává hodně parádně, jeho charakter je ale ve finále hodně těžko uchopitelná postava a opět platí, že si na něj musí každý divák udělat názor sám. Nebudu psát, že tu Willem Dafoe předvádí nejlepší výkon v kariéře, protože těch skvělých výkonů má dost a nerad bych nějaký urazil. Rozhodně ale musím potvrdit, že je tohle v TOP Dafoeových výkonů a on je prostě skvělej. Jako mořský vlk a starý blázen totálně geniální a přesně geniální protějšek Pattinsona. Mezi těmahle dvěma se počas filmu buduje silný vztah, který střídá aktuální postoje a je mezi nima něco co je spojuje, zároveň ale něco co se jednom na druhém hnusí. I Dafoeův charakter jde ve finále těžko uchopit, na rozdíl od toho Pattinsonova je ale tady tak nějak jasné jak na to Dafoeův Wake je...... Maják nestíhá zdržovat, protože jde pořád kupředu. Platí, že že nejde tolik o děj ale spíše o postupné budování nevraživosti jednomu vůči druhému a naopak, rozhodně je ale Eggersův scénář plných dialogů, které možná až příliš citují jisté pasáže a cpou symboliku až na hranu, rozhodně to ale není nic z čeho by si divák trhal vlasy. A vypadá to opravdu nádherně! Černobílá barva je nádherně využitá a tento film díky ní mnohem více vyniká. Tohle je prostě film, který už svoji atmosférou a temně budovaným napětím nemůže být barevný a těží především z faktu, že je černobílý. A díky tomu tak funguje. Opravdu je to vizuální pastva pro oči. Ve finále mám s Majákem problém jenom v tom, že několik pasáží přece jen mohlo jít stranou a mohli jsme se bez toho obejít. Pamatujete jak jsem pár řádků nahoru psal o tom vylučování a onanování? Představte si ještě jeden moment, který zde radši ani nebudu psát (rýmuje se na peřina mořské panny) a je vám jasné, že jde Eggers možná občas za hranu až příliš. Musí se na jednu stranu ocenit, že si Eggers opravdu servítky nebere a surovou realitu prodává za každou cenu, občas ale možná přece jen stačilo trochu ubrat. Několik pasáží je navíc po psychické stránce náročná až příliš, způsobí divákovi snadný bolehlav a je to jeden z důvodů proč ve finále budou mít někteří diváci s Majákem mít problém. Není to opravdu film pro každého. Eggers mě nicméně opravdu potěšil a ve finále za mně doopravdy dodal solidní psychoart na drogách , který je intenzivní, děsivý, parádně odehraný, svým způsobem kouzelný a především kurevsky nádhernej ; ) (01.01.2020) (méně) (více)