Co řekne žena...

Slasti a strasti muže na zahraniční cestě. V tomto případě se jedná o dějovou moralizační agitku poukazující na chování jednotlivce na cestě do Polska a zároveň na chování jeho protějšku doma. Dojde na konci k vzájemným výčitkám? Obrácení se hlavní postavy Tůmy k divákům na úplném konci už hovoří samo za sebe. Příběh vypráví samotný Tůma, v podání Josefa Beka, a jak je poznat už na samém začátku, vypráví to o sobě. Kromě tohoto filmového vyprávění je celý koncept realizován také jako snímek reportážní, takže tu mimo jiné máme také prezentaci letecké scenérie města a pouličních záběrů ulic, což i naznačuje důvod Tůmovi cesty. Dění v Polsku sleduje počínání Tůmy a Polky Ireny. Jsou spolu všude, ale pouze jako přátelé. Současný divák je však celou dobu držen v napětí, jestli to opravdu mezi nimi nakonec zajiskří, ale to by nesměl být československý film, navíc natáčený koncem 50. let. Lehce úsměvný, nikoliv však humorný film, který po zhlédnutí svou bezvýznamností z paměti naprosto vyšumí. (02.11.2020)

Pokus manifestovat polsko-české přátelství prostřednictvím groteskní anabáze s. spisovatele úporně hledajícího sujet k odpovídajícímu angažovanému dílku je spíše bezděčným varováním před gordickými zauzleninami apriorismů, jež jeho kontakt se „severními sousedy“ „zprostředkovávají“ (a tedy skutečnému poznání překážejí), než pikareskní iniciací, o niž tvůrcům zřejmě původně šlo. Bludný bedekr. (10.12.2015)

Je třeba poznat celou šířku a...ehm...hloubku života, praví spisovatel Vladimír Tůma při pohledu na svou přitažlivou polskou společnici. Možná, že účel světí v tomto případě prostředky, nicméně navzdory jisté těžkopádnosti se z onoho česko-polského přátelství vyklubal poměrně zábavný melodram, v němž prim hraje ironický vnitřní hlas Josefa Beka a vskutku záviděníhodný sex-appel Barbary Połomské. A pak věřte mužům. Nebo raději Mickiewiczovi? (31.01.2015)

Dost primitivní pozvánka Čedoku na návštěvu Polska. Ne, že by se dnes netočily "roud mjúví", jejichž cílem je zaujmout diváka a propagovat památky i přírodní krásy té které oblasti. Tedy, filmaři dostali za úkol udělat koprodukční film s Poláky. Ale o čem? Nejlépe ukázat divákovi nějaká zajímavá místa v Polsku. Varšava, Lodž, Krakov, Sopoty... K tomu přimíchat příběh o spisovateli, který má napsat reportáž či dokonce román o polské zemi. Tak s tímhle moc zkušeností naši filmaři tenkrát neměli a když se do toho míchali ještě filmaři polští, vznikla z toho průhledná nudná podívaná, zpestřená rádoby vtipnými scénami, jako byl byt zavalený balíky, který měl náš redaktor po polské zemi rozvozit, tam seto naštěstí smrsklo na jedny dudy a balík vyhozený z vlaku, čemuž přispěchala na pomoc ohromná náhoda, že adresáta potkala naše dvojice přímo ve vlaku. Závěr s mořskou nemocí byl dost ujetý, tam Pepíček Bek hrál jak ryzí amatér - a závěr mezi mořskými vlky jak vyříznutými z filmu Pytlákova schovanka. Suma sumárum hrůza, ale ty dvě hvězdy snad, snad... (14.09.2016)

Z historického hlediska, za barvu a koprodukci. Jako koprodukční komedie je to snesitelnější, než Hvězda jede na jih, a zároveň je to celkově lepší, než obdobně snaživý pokus o současný film, o dva roky starší projekt Nezlob, Kristino! Přesto v kontextu s první zvukovou koprodukcí Československo-polského filmu, zůstává Co řekne žena... stejně nevynalézavá jako Burianových Dvanáct křesel. Změnila se pouze pozice Čecha z tápajícího cizince v zamilovaného nadšence. (28.09.2009)