Návraty

V nějakym dokumentu o Josefu Šebánkovi jsem viděl ukázku z tohoto filmu. To jsem teda netušil, že ta krátká ukázka bude v podstatě skoro celá jeho role. Kdybych to věděl, tak bych se na to asi nedíval. Jako nebyl to vyloženě špatnej film, ale kromě tý krátký epizody, kdy Šebánek slaví narozeniny, tam nebylo nic jinýho, co by mě nějak zaujalo. 40% (12.11.2014)

,,Život už je někdy takovej, že mine tu pravou chvíli." Režiséra Václava Matějku minula "pravá chvíle" obrovského tvůrčího rozkvětu nové filmové vlny 60. let. Jeho pozdní autorská prvotina Nahota (1970) mne ale nesmírně zaujala a měla pro mne prakticky všechno, co od vynikajícího a působivého psychologického dramatu očekávám. V Návratech na svůj debut Matějka navazuje nejen obsazením Petra Čepka do hlavní role a výběrem hudebního skladatele, ale i řadou výrazných motivů návratu a opětovného odloučení v životě hlavní mužské postavy. Příběh muže, který se po nehodě své mladé partnerky vrací ke své bývalé ženě, nabízí spoustu působivých scén, v dramatické či jindy poetické atmosféře podtržené právě Fišerovou hudbou. Přesto mne Návraty zdaleka neoslovily tolik, jako Matějkův zmiňovaný debut a nepřipadají mi ničím osobité, výjimečné. Možná proto, že zde se již z intimní roviny často přechází i do roviny celospolečenské, která se ve filmu snaží na počátku normalizace zachytit jakási "morální selhání" lidí zúčastněných na Pražském jaru '68. Byť film tak činí bez tlačení na pílu v podobě násilného propagování ideologie a zaměřuje se na psychologii protagonistů, celý tenhle aspekt příběhu klouže hodně po povrchu a příliš mne neoslovil. Co mne naopak vedle hudby Luboše Fišera hodně oslovilo, byla pravidelná povídání mladé sestřičky se starým, životem zkušeným doktorem v podání Bohouška Záhorského. 60% (21.07.2020)

Kdybych nehleděl na rok vzniku, měl bych tento film za takové psychologické drama (říznuté limonádou) s potemnělou atmosférou a s několika skvělými hereckými výkony, prostě za takový lacinější pozdní dojezd nové vlny (nejen hereckou návazností, ale i v obraze). Leč je zde ten rok 1972, kdy Normalizace řádila silou největší (v témže roce byl natočen vskutku vzorový normalizační film Cesty mužů, v roce následujícím Hroch, úplné kvalitativní a ideologické dno Normalizace). Takže „je třeba postavit se k problému třídně a politicky“, jak to bylo v těch dobách povinností. Kdo je Slávek (skvěle zahraný P. Čepkem)? Kolísavý a mravně dezintegrovaný intelektuál, pozér a oběť vlastních přehnaných ambicí, nota bene cítící se ukřivděně v svém prostém zaměstnání, kam byl přesunut z "okresu" (čímž je naznačováno, že mu normální práce nevoní). Prostě, hotový básník Daneš z 30 případů majora Zemana (epizoda Klauni z r. 1967). A koho to svou kolísavostí trápí? Sympatickou nemocniční (milosrdnou) sestru s roztomilým synkem, prostě, div ne světici, aby bylo každému jasno jaký je to lump. A jeho protivník je (v protikladu oproti mračnému a konfliktnímu Slávkovi) blonďatý a sluníčkový (opět téměř svatý) František, pracovitý houslař, který jinak obcuje jen s můzami. To hlavní, o co v té době šlo, tady zazní: „ …ano, udržet si místo, a muset kvůli tomu obětovat charakter“. Ale nezazní to jako morální maxima, ale jako jalová Slávkova výmluva. Takže je to prosté, Slávek je osmašedesátník, který ztratil své původní postavení a je nyní odsunutý na podřízenou pozici. Ale ani slovo o jeho politickém angažmá, ani slovo o okupaci, ani slovo o čistkách v letech 1969/70, to jako by neexistovalo. Zde je sugerováno, že za jeho „pád“ mohou jen jeho charakterové vlastnosti. Prostě: Na intelektuály pozor, soudruzi!. Ale dnes už jsou to zcela zapomenuté konotace. Dnes se to chápe jako normální starší film. Jinak, Zuzana Kocúriková je typově dokonalý vamp, škoda že nestihla novou vlnu od poloviny šedesátých let, to by dělala sakra silnou konkurenci božské Olince. (21.01.2014)

Není to špatná sonda do různorodých "karakterů"..odráží život v jeho obyčejnosti...a myslím že prázdnota vztahů a beznaděj je zobrazována v nenápadné souvislosti s dobou po-okupační..nebo jinak : když má na sebe člověk očekávání která není schopen realizovat, nevychází sám se sebou (nemá se rád) pak nedokáže mít rád ani blízké kolem sebe... Skvostná smutná,melancholická ale ne beznadějná Fišerova hudba... (02.02.2014)

Těžké československé psychologické drama zabývající se mezilidskými vztahy v nelehkých životních situacích. Obtížným životním zkouškám vystavovaný pár tvoří zdravotní sestra Tereza (šarmantní J. Gýrová), matka šestiletého Michala a prodavač knih a neúspěšný spisovatel Slávek Vondra. Výjimečnost snímku spatřuji právě v osobě nespolehlivého, sobeckého a nepříliš charakterního zkrachovalého literáta, jehož postavu neobyčejně zvýraznil svým talentem P. Čepek. Vondrovo konfliktní a hrubé chování a jeho démonický nespoutaný projev právem učinil ze snímku nevšední podívanou. Ve vedlejších rolích se nejvýrazněji jevil jako vždy výborný J. Somr, houslař R. Jelínek či moudrý lékař B. Záhorský. Za zmínku též stojí obsazení herecké skupiny kolem M. Formana v 60.letech (J. Vostrčil, J. Šebánek). Matějkovo drama samotné hodnotým pouze průměrně, neboť kromě palčivého ústředního tematu nenabízí divákovi přiliš emotivních momentů a také jeho tempo se zdá být nepříliš svižné. Nicméně díky ohnivému nepředvídatelnému hereckému výkonu P. Čepka, jedinečné osobnosti československé herecké elity, oceňuji Návraty hvězdou navíc. (14.10.2013)