Larks on a String
Režie:
Jiří MenzelKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrají:
Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský, Václav Neckář, Jitka Zelenohorská, Jaroslav Satoranský, Vladimír Šmeral, Ferdinand Krůta, František Řehák (více)Obsahy(1)
Film Skřivánci na niti natočil v roce 1969 Jiří Menzel na motivy povídek z knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Dlouhých dvacet let zůstal film uzavřen v trezoru, protože vypovídal o absurdní realitě české společnosti padesátých let, která měla zůstat navždy skryta. Děj satirického filmu se odehrává na šrotišti kladenských oceláren, jež se stalo pracovním táborem pro ty, které komunistická společnost vyvrhla až na samý svůj okraj a zde je hodlala převychovat k obrazu svému. Vedle sebe se tak sešli prokurátor, který nechtěl pochopit, že právo by se mělo podřídit politickým cílům totalitní moci, adventista, odmítající chodit v sobotu do práce, filozof, nehodlající své myšlení vtěsnat do nových pouček, saxofonista, jehož nástroj byl odsouzen coby buržoazní přežitek, živnostník a řada dalších. O kus dál pracují „kopečkářky“, dívky a ženy, jež jediné východisko viděly v útěku za hranice, který se však nepodařil... Každá postava je poznamenaná tragickým lidským osudem, ale pohled Bohumila Hrabala je hřejivě lidský, plný porozumění a hledající v každé beznadějné situaci jiskřičku naděje. Jeho hrdinové, oblečeni do starých hadrů, se sice hrabou ve starém železe, ale zdají se šťastnější než ti, kteří je sem poslali. Do kin se tvrdě zakázaný film dostal až po jednadvaceti letech, premiéru měl v lednu 1990. Diváci jej až zpětně mohli zařadit do sledu zdařilých adaptací hrabalovských předloh, jejichž tvůrcem byl Jiří Menzel. Na Berlinale 1990 získal hlavní cenu Zlatého medvěda. (Česká televize)
(více)Videa (3)
Recenze (390)
Nezažil jsem ono období, necítím mrazení při dobových situacích a určitě mi leckterá souvislost unikne. Jenže ta optika růžových brýlí ukázaná skrz nuceně hřejivé dialogy ve zlých podmínkách a náhlá zamilování bez zamyšlení nad budoucností, tomu já prostě nevěřím. Menzelovská topornost, zvýrazněná o zírajícího naivku Neckáře a brebentící ženské osazenstvo, to je kombinace, která se mi právě tady zajídá natolik, že se jakékoli vtipné situace nebo příjemně absurdní hlášky v tom marastu kolem ztratí. ()
„Jen si je prohlédněte, ty hnusné, imperialismem nasáklé tváře“. Jiří Menzel opět podle Bohumila Hrabala vypráví o pestrém zástupu pábitelů, kteří by chtěli žít, leč doba jim to nedovoluje. Skupina „buržoazních živlů“ odklizených k „převýchově“ do kladenských oceláren nepřestává snít své sny a doufat v důstojnější podmínky pro život. Vždyť na nimi bdí sám strážný Anděl. Menzel režíruje přímo rozkošnicky, podobně jako později Postřižiny, což však nemůže dát zapomenout na dusnou politickou atmosféru doby (pravda, jak pro koho), čímž snímek zase připomíná Ostře sledované vlaky, rovněž s Neckářem v hlavní roli. Škoda jisté nedotaženosti příběhů postav vedlejších, které se omezují na jednoduché figurkaření, při delší stopáži by se možná jednalo o dílo komplexnější. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, gudaulin ()
Menzelovy filmy mě nikdy moc nezaujaly, uznávám některé jako velmi kvalitní, ale krom klasické Vesničky nic co bych si chtěl dávat znovu, i ty Vlaky mě dost míjely (zvlášť ve srovnání s druhou čssr oscarovkou - Obchodem na Korze). Ale o to víc mě potěšili Skřivánci, to je vážně skvělý film. Pražské jaro mu evidentně prospívalo, že dokázal pod tou svou klasickou pohodovou člověčinou ukázat jak přechází z toho všeho kolem nich mráz po zádech, že ten lehce trapňoučký smích je jen povrch aby se z toho nezbláznili. A to už Menzel nikdy nezopakoval - normalizace ho pak evidentně tak vykostila, že už nikdy o ničem velkém nevyprávěl. 9/10 ()
Málokdy se člověku stane, aby se při sledování snímku neustále pochechtával a zároveň trpce pokyvoval hlavou nad tím, co právě vidí. Po shlédnutí tohoto snímku, musí být všem jasné, proč tak dlouho ležel ladem v trezoru! Skřivánky na niti natočil Jiří Menzel na motivy povídek Bohumila Hrabala. Děj se odehrává v Kladenských ocelárnách , kam byli posíláni " političtí provinilci " . Vedle nich pracují na šrotišti dívky a ženy uvězněné za pokusy o útěk za hranice ( tzv. kopečkářky). Celý film je sérií paradoxních až groteskních situací vyplývajících z tehdejší doby a politické situace. Především je to, ale oslava z krásy života, překonávající i ty nejhorší překážky v této době politické diktatury! Výborné herecké výkony všech zůčatněných, ale nemůžu nezmínit Rudolfa Hrušínského. Ten je jednoduše geniální a jestli někdo zaslouží označení a přívlastek pan HEREC, tak je to právě on! Už pouze za fakt, že " něco " takového " někdo " natočil, si snímek zaslouží mé plné hodnocení! Raději bych tento snímek vůbec nehodnotil ( myšleno tak, že bych byl raději, aby tato doba a situace vůbec nenastala....) ()
Galerie (43)
Photo © Filmové studio Barrandov / Josef Janoušek
Zajímavosti (23)
- Film byl natočen za pouhé dva měsíce v létě roku 1969. Rychlé natočení byl Menzelův záměr, nicméně ani to nepomohlo, aby nové vedení Barrandova film zakázalo. 24. října 1969 se uskutečnila projekce pro nového ústředního ředitele Československého filmu Jiřího Purše, který film v předvedené podobě neschválil. Tvůrci proto provedli několik změn a střihových úprav, ale i tak film putoval do trezoru. (mchnk)
- Film byl předán Ústřední půjčovně filmů 30. 10. 1969, a protože nebyl schválen do distribuce, uskutečnila se premiéra až v roce 1990. (ČSFD)
- Názov filmu vychádza z detskej hry. Kúsky chleba sa priviažu na niť a hodia sliepkam. Tie potom chlieb vyzobú a zostanú visieť na nitiach, zviažu sa a zostanú pevne v moci detí. (Raccoon.city)
Související novinky
Zemřel Jiří Menzel
Ve věku 82 let zemřel v sobotu večer český oscarový režisér Jiří Menzel, informaci v neděli prostřednictvím sociální sítě zveřejnila jeho manželka Olga. Světoznámý tvůrce, jenž se v posledních letech… (více)
57. ročník Německého Berlinale odtajněn!
Už před několika týdny proběhla médii zpráva o účasti českého filmového hitu Obsluhoval jsem anglického krále v hlavní soutěži německého Berlinale. Ovšem až včera byl konečně odtajněn officiální… (více)
Spolu s ŽERTEM, UCHEM a některými dalšími díly roku Pražského jara představují SKŘIVÁNCI jednak nejpoetičtější, jednak asi nejpronikavější vhled do temného období padesátých let. V roce Pražského jara byla na toto téma zahájena mimořádně ostrá diskuse, v níž Pichové-Tůmové, Vašové, Jankové byli sice v plné síle, ale současně i ve ve zřejmé defenzívě. Krátkost historického času Pražského jara sice umožnila mnohé, ale skutečné postižení skutečné podstaty hrůzných politických procesů dotčeno nebylo a být nemohlo, jak naznačuje osud zprávy Pillerovy komise, vydané Jiřím Pelikánem až v prvních měsících jeho nedobrovolného exilu. Možnost nahlédnout ponurou dobu nejistot, v mnoha ohledech připomínající nesnadný čas protektorátu, prizmatem nezaměnitelné hrabalovské poetiky, schopností úsměvu a nadhledu, pábitelského poetismu, byla mimořádná. A v tónech obou základních řad filmu - prozaické skutečnosti padesátých let i poetických sekvencí hrabalovského jazyka a nezaměnitelných hrabalovských promluv - tato "perlička na dně" "domu, ve kterém Hrabal odmítl bydlet", byla skutečně skvěle využita. Snad nejzřejměji tu byla vykresleno střeva neblaze proslulých potěmkinovských vesnic, zkorumpovaných zežluťáčtělých odborů ROH, i čestných a poctivých komunistů typu "mlékaře". Pozornost vedle titulních hrdinů zaslouží i prostorem malá, ale pro postižení filmu důležitá postava Hvězdářovy matky, výtečně zahraná Janou Štěpničkovou. Stejně jedinečná byla i Nejedlého postava skvěle zvládnutá někdejším hercem Osvobozených Vladimírem Šmeralem. Velmi neobvykle ve svých "nomenklaturních" rolích působí i Zdeněk Svěrák a sličná Věra Galatíková. Tajemný sedan či tatraplán, záměrně natřené černou barvou, rovněž nemohly nevyvolat hněvivou reakci tehdejších komunistických režimních nomenklatur. Film tak bezohledně - a přitom en passant - demaskující režim v poetistickém oparu svobodného, opravdu volného života pochopitelně nemohl nebýt nepohodlný normalizačním aparátnickým nomenklaturám, usilujících o návrat kýčovitých poetik tzv. socialistického realismu. Menzelův výrok, připomínající, že když byl film po uplynutí své dvacetileté "tezauračně trezorové" existence konečně uvolněn do volné distribuce, nechtěli Berlíňané věřit, že se jedná o tak staré dílo a považovali je spontánně za novinku, takže o opaku je musela přesvědčit až věkem změněná podoba Václava Neckáře, člena delegace na berlínském filmovém festivalu, nechtěně, ale výstižně modeluje a současně osvětluje "tvůrčí" kuchyni jednoho z největších českých režisérů hraného filmu. Je pozoruhodné i zaznamenánípotřebné, že právě svou poetistickou rovinou, schopností českého člověka žít a prožívat svébytně i doby nějtěžší, získává temný čas, o němž SKŘIVÁNCI pojednávají, lidský rozměr a tím i faktografickou věrohodnost a uměleckou přesvědčivost. Odhodlání žít, které zdobilo a zdobí nedobrovolné hrabalovské hrdiny z kladenských hutí, vyznívá přitom paralelně jako nejpřirozenější forma bytí i nejinvenčnější způsob imunitní - místy až humorem sršící - rezistence. Zřejmě nejen pro mne a generace pamětníků. () (méně) (více)