Setkáme se v St. Louis

Ačkoli je to jeho první barevný film, osvědčil se teprve třicetiletý režisér Vincente Minnelli při inscenaci muzikálu jako zkušený mistr barevných záběrů. Sentimentální rodinná atmosféra, vdavekchtivé dcery a celá ta pohoda, která vystupuje z plátna. Hudebních čísel není mnoho. Ale když přijde jejich čas, tak režisér velmi šetří střihem, záběry jsou skutečně hodně dlouhé, ničím nerušené, kdy většinou používá amerického plánu a své postavy zabírá po kolena. Jeho scénografie je nenáročná, velmi přirozená, nějakých honosných tanečních čísel se zdaleka nedočkáme - ostatní účinkující se pouze pohupují, hází rukama a zasněně se usmívají. Jejich občasná neobratnost pak jen zvyšuje půvab celého filmu. Jde o neuvěřitelně laskavý muzikál, Judy Garland jen září a celé to drží příjemně pohromadě. (08.01.2006)

Můj druhý kousek z dílny Minnelliho. Nebojím se říci, že do škatulky Minnelli dobře zapadl. Zpočátku mě zarazil nízký počet písní, ale na druhou stranu musím říct, že jsou docela chytlavé. Snímek má pohodovou a idylickou atmosféru, kterou dotvářejí kulisy, kostýmy a barvy. Trošku naivní, trošku sentimentální, na někoho to možná může působit vyčpěle, ale podle mě Setkáme se v St. Louis svůj záměr naplnil. (21.04.2013)

(1001) Uznávám na světě jediný muzikál a to je Jesus Christ Superstar, ale tady se mi stala zvláštní věc. Poprvé, nebo alespoň poprvé za dlouhou dobu, jsem našla v muzikálovém filmu situaci, kde hudební číslo hluboce a smysluplně slouží zápletce a postavám. Mluvím konkrétně o scéně, kdy si po velké rodinné hádce maminka protáhne prsty a po mnoha letech usedne k piánu a začne hrát. Unavený tatínek si k ní stoupne a začne zpívat slova milostné písně. A všichni uražení členové rodiny se vrátí dolů, poslouchají hudbu a pokračují v oslavě rodinného svátku s tím, že hněv je pohřben. Potom se mi také líbilo použití dětské optiky při halloweenské epizodě. (26.05.2015)

Klasika nebo vykopávka? První třetinu filmu jsem byl nadšen – na pozadí kouzelné retro komedie se postupně představily všechny postavy, nechyběl vtip ani lehkost. S příchodem další kapitoly se dostavilo rozčarování – vyprávění změnilo tón a jako mávnutím kouzelného proutku jsem sledoval absurdní pokus o napínavé drama (pětileté děvče se snažilo vykolejit tramvaj, což vyvolalo salvy smíchu u jejích odrostlých sester), ke kterému se v poslední části přifařila koncovka melo. Aby toho nebylo málo, není jasné, o kom vlastně chtěl scénárista vyprávět - divácká pozornost se přelévá z jedné postavy na druhou. A klady filmu? Již zmíněná expozice, potom muzikálové výstupy a v neposlední řadě syté barvy technicoloru. Moje úvodní otázka tak zůstává bez jasné odpovědi, proto dávám šalamounských 6/10. (23.12.2010)

Na sváteční večer moc příjemná podívaná, hlavně pokud má člověk rád takové ty staroamerické retro vánoce a klasické filmy vůbec. České Vánoce jsou samozřejmě nejlepší, ale pro mě mají snímky z amerického 'zlatého' období své velké kouzlo, tak si to někdy namíchám. :) Přiznám se, že jsem od tohoto celkem známého filmu čekala trošku více, ale 'Setkáme se v Saint Louis' bylo i přes drobné zklamání milé. Samotný děj byl možná trochu méně nápaditý, i když u muzikálů mi to většinou nevadí (hlavně u těch, kde můžu koukat na úžasně stepujícího Freda), ale jak jsem již zmínila, asi prostě jen větší očekávání. Přesto celek hodnotím kladně...milí herci, pěkná a hravá muzikálová čísla, milá retro atmosféra a řádná dávka (vánočního) dojetí na konci. Nejvíce se mi asi líbila klasická píseň Have yourself a merry little christmas v podání Judy Garlandové, kterou si ráda taky poslechnu od Franka Sinatry. (05.02.2017)