Babička

Tento film zpracoval knižní předlohu přece jen podrobněji a to je jeho největší klad oproti verzi z 30. let. Pak už bych vyzdvihl jen Libušku Šafránkovou coby Barunku, jelikož ostatní herci už tak výrazní nejsou. Bohužel to platí i o jinak skvělé Jarmile Kurandové, která mi babičku B. Němcové připomíná méně, než T. Brzková. (22.07.2002)

Stydím se to přiznat, ale "Babička" Boženy Němcové pro mě nikdy nepředstavovala zajímavé čtení, ať už je to způsobené vynucenou povinnou četbou nebo vlastní mentální nedostatečností. Snad do té poklidné venkovské poetiky někdy dospěju, ale prozatím nezbývá, než filmovou verzi z roku 1971 ohodnotit o stupínek výše než knižní předlohu, protože jsem ji viděla až do konce 2x (bez větších výhrad či výraznějšího zaujetí), zatímco knihu jsem nikdy nebyla schopná dočíst. 61% (14.04.2009)

Babička Jarmily Kurandové jej prototypem babičky z pohádky, Viktorka, kterou jsem bývala fascinována, Barunka - budoucí Božena Němcová....moje oblíbené postavy. Babička není čtení pro děti, přestože to bývala povinná četba. A.Moskalyk "přeložil" tyto vzpomínky Boženy Němcové z dětství do filmové podoby a i když jsem film viděla už jako dítě, hloubku předlohy doceňuji až dnes. (24.03.2005)

Po letech jsem se opět s chutí rád podíval na Babicku. Babička je geniálně emotivně natočená. Boženu Nemcovou jsem měl rád i jako povinnou četbu ve škole. Mám rád filmovou podobu Babicky s Terezii Brzkovou a i s Marii Kurandovou. Obě jsou jsou krásné babičky a obě mají své kouzlo. Barunka je lepší v podání Libusky Safrankove. Za mě tenhle film je klenot Československého Filmu. 💯% Jen co me vadi jsou ty věčně flashbacky. (02.02.2020)

Božena Němcová psala Babičku, své patrně nejslavnější literární dílo, od konce roku 1853, tedy v období nejtěžší fáze svého života. Předčasná smrt nejstaršího syna Hynka, stupňující se neshody s manželem, který ji nikdy nerozuměl, ztráta některých dobrých přátel i neutěšené materiální podmínky, to všechno na tuto mimořádně statečnou ženu bezprostředně doléhalo. Úmysl vytvořit dílo, v němž by se zrcadlily vzpomínky na dětství tak, jak jej Němcová prožívala v ratibořickém údolí, v kraji, který milovala nade vše, vyklíčil v cosi, co přetrvalo a přetrvá věky. Babička totiž není jen vzpomínkovým testamentem, ale především cenným dokumentem, zachycujícím tehdejší lidové zvyky a obyčeje, i ty, kteří tenkrát opravdu byli a žili, přestože asi nejspíš trochu jinak, než v románu. Moskalykova dvoudílná televizní epopej je potom téměř dokonalým prolnutím spisovatelčina autorského vnímání i velkého uměleckého prožitku, zosobněného nejvýrazněji vynikající Fišerovou hudbou a dodnes uchvacující kameramanskou hrou Jiřího Šámala. V konfrontaci, ať už chtěné nebo nechtěné, s předchozím černobílým filmem Františka Čápa docházíme k závěru, že jedině v Moskalykově filmu získávají nejdůležitější prostor postavy a jejich podrobná charakteristika, včetně niterných psychologických pohnutek. Tvůrci tu záměrně zvýraznili lyričnost literární předlohy, kterou nepřepisují, ale jen z ní tu a tam citují a na mnoha místech ji dokonce upravují. Tím, že vložili Viktorčin příběh do přítomnosti, její postava byla povznesena na úroveň babičky a Barunky. Její osud je propleten s jejich. Babička si za dívčin nešťastný osud dává vinu, Barunka si z jejího neštěstí bere poučení. Všechny postavy jako kdyby před námi zrály. Jestliže podle některých kritiků Jarmila Kurandová coby babička za výkonem své předchůdkyně poněkud zaostávala (podle jiných šlo naopak o zatím nejlepší babičku), vytvořila tehdy sedmnáctiletá Libuše Šafránková v Barunce ideální představitelku rozjitřeného mládí, pomalu se probouzejícího k životu. Neméně skvělí jsou další: Viktorka Libuše Geprtové, kněžna Květy Fialové, Hortensie Magdy Vášáryové, Hrušínského Orlík, Čepkův uhrančivý černý myslivec i epizodní figurky v podání Josefa Kemra, Josefa Somra, Míly Myslíkové nebo Heleny Růžičkové. Lze-li vůbec označit některou z filmových Babiček za nejvěrnější a spisovatelčině srdci nejbližší, byla by to patrně Čápova protektorátní adaptace, plná vlasteneckých jinotajů a silného národního vzrušení. Ale jedině Antonín Moskalyk dokázal Babičku proměnit ve velké umělecké dílo, v nádherný obraz velké lásky. Lásky k lidem, k tradicím, k přírodě, k zemi a k životu. Zachytit minulost očima současníka nemusí být nutně na škodu, zvlášť když hlavní poselství zůstává stále přítomné a nesmrtelné. (05.07.2010)