Babička

Jedinečný klenot československé filmové tvorby, natočený počátkem sedmdesátých let a mé nejmilejší zpracování knižní předlohy o babičce Barbory Panklové. Hlavní postavu Babičky mám spojenou pouze s paní Jarmilou Kurandovou, které byla tato role ušita na míru. Ztělesněné dobro, přísná katolická výchova, milý a upřímný obličej. Jediné co mi tam trochu vadilo jsou ty několikrát opakované záběry úprku a pádu Viktorky, kterak se škapulířem na krku utíkala před uhrančivýma očima přespolního vojáka. Nicméně tento film můžu vidět kolikrát chci a při každém zhlédnutí budu zmíněný příběh prožívat naplno. P.S V Ratibořicích jsem se byla projít asi dvakrát - na zámek, ke splavu, k chaloupce i do mlýna. Kdo tam nebyl, doporučuji :-) (17.04.2014)

,,Že je jako popelka, když se proměnila?“ Z Babičky úplně září pohoda a klídek. Ano, je to hodně velký kýč, ale v tomto případě mi vůbec nevadilo, že tráva je zelenější, děti jsou čistější a lidé spokojenější než obvykle. Co mě ale totálně rozhodilo, byly opakující se scény, u kterých jsem netušil, jaký mají význam. Tento střihačský masakr dosáhl svého vrcholu v druhé části, kde jsem se již ztrácel v ději a netušil jsem, zdali se dívám na přítomnost či minulost. (09.11.2013)

Tá pravá Babičkovská poetika mala možnosť počas dvoch a pol hodín filmu naozaj dobre vyniknúť. Spočiatku by sa zdalo, že ide o zbierku banálnych príbehov z dediny, ale po chvíli sa ukáže pravý opak. Hlavnými postavami sú Babička a Barunka, pritom sú v úlohe pozorovateľov a všetko podstatné sa deje postavám vedľajším. Libuše Šafránková je viac ako rozkošná, na chvíľku sa stala aj Maruškou, aj Popoluškou, v jej budúcej kariére dôležité míľniky. Tentoraz ako Barunka na hranici detstva a dospelosti niektoré veci chápe, niektoré menej a iné ešte vôbec. Podobne to môže cítiť aj divák. Inak film vezme dieťa ako rozprávku, inak dospelejší ako drámu ľudských osudov. A že je to rozprávané nie celkom chronologicky, pridáva plusové body, za mňa až na silné štyri hviezdy. –––– Byla jste vždycky šťastná? – Žádná růže nekvete celý rok. –––– Někdy je úpřimnost milá, ale když přijde nevhod, je po přátelství. (05.04.2018)

Božena Němcová psala Babičku, své patrně nejslavnější literární dílo, od konce roku 1853, tedy v období nejtěžší fáze svého života. Předčasná smrt nejstaršího syna Hynka, stupňující se neshody s manželem, který ji nikdy nerozuměl, ztráta některých dobrých přátel i neutěšené materiální podmínky, to všechno na tuto mimořádně statečnou ženu bezprostředně doléhalo. Úmysl vytvořit dílo, v němž by se zrcadlily vzpomínky na dětství tak, jak jej Němcová prožívala v ratibořickém údolí, v kraji, který milovala nade vše, vyklíčil v cosi, co přetrvalo a přetrvá věky. Babička totiž není jen vzpomínkovým testamentem, ale především cenným dokumentem, zachycujícím tehdejší lidové zvyky a obyčeje, i ty, kteří tenkrát opravdu byli a žili, přestože asi nejspíš trochu jinak, než v románu. Moskalykova dvoudílná televizní epopej je potom téměř dokonalým prolnutím spisovatelčina autorského vnímání i velkého uměleckého prožitku, zosobněného nejvýrazněji vynikající Fišerovou hudbou a dodnes uchvacující kameramanskou hrou Jiřího Šámala. V konfrontaci, ať už chtěné nebo nechtěné, s předchozím černobílým filmem Františka Čápa docházíme k závěru, že jedině v Moskalykově filmu získávají nejdůležitější prostor postavy a jejich podrobná charakteristika, včetně niterných psychologických pohnutek. Tvůrci tu záměrně zvýraznili lyričnost literární předlohy, kterou nepřepisují, ale jen z ní tu a tam citují a na mnoha místech ji dokonce upravují. Tím, že vložili Viktorčin příběh do přítomnosti, její postava byla povznesena na úroveň babičky a Barunky. Její osud je propleten s jejich. Babička si za dívčin nešťastný osud dává vinu, Barunka si z jejího neštěstí bere poučení. Všechny postavy jako kdyby před námi zrály. Jestliže podle některých kritiků Jarmila Kurandová coby babička za výkonem své předchůdkyně poněkud zaostávala (podle jiných šlo naopak o zatím nejlepší babičku), vytvořila tehdy sedmnáctiletá Libuše Šafránková v Barunce ideální představitelku rozjitřeného mládí, pomalu se probouzejícího k životu. Neméně skvělí jsou další: Viktorka Libuše Geprtové, kněžna Květy Fialové, Hortensie Magdy Vášáryové, Hrušínského Orlík, Čepkův uhrančivý černý myslivec i epizodní figurky v podání Josefa Kemra, Josefa Somra, Míly Myslíkové nebo Heleny Růžičkové. Lze-li vůbec označit některou z filmových Babiček za nejvěrnější a spisovatelčině srdci nejbližší, byla by to patrně Čápova protektorátní adaptace, plná vlasteneckých jinotajů a silného národního vzrušení. Ale jedině Antonín Moskalyk dokázal Babičku proměnit ve velké umělecké dílo, v nádherný obraz velké lásky. Lásky k lidem, k tradicím, k přírodě, k zemi a k životu. Zachytit minulost očima současníka nemusí být nutně na škodu, zvlášť když hlavní poselství zůstává stále přítomné a nesmrtelné. (05.07.2010)

Oproti své starší verzi mnohem barvitější a dramatičtější příběh. Na druhou stranu udělal z Babičky kýčovitý žánrový obrázek, zcela chybí třeba takový náboženský duch vesnice, ale to je vzhledem k datu vzniku celkem pochopitelné. Klady i zápory, jak filmové tak i vůči předloze, se u obou verzí myslím docela vyrovnávají a podle toho vypadá i celkové hodnocení. (15.10.2005)