Třetí princ

Třetí princ patří k těm ponuřejším pohádkám, které mě v dětství naháněly hrůzu. Dramatické scény ve skalách za doprovodu hromující hudby mě vždycky fascinovaly. Antonín Moskalyk mohl šáhnout na jakékoliv téma a vždycky z toho vykřesal bezvadnej výsledek. Třetího prince mám rád od malička a pokaždé když ho vidím, cítím temnotu a mrazivou atmosféru. Hudba Ivana Kurze je opravdu hrůzostrašná a hodně tomu dodává to zlo. Na Herzovu Pannu a netvora to sice nedosáhne, avšak svým obsahem a kvalitou zapůsobí rovněž. (25.12.2020)

Moje nejoblíbenější POHÁDKA. Protože je "původní" . Když ji K.J.Erben "posbíral" (Erbenův text nese název Dvojčata) a pan Moskalyk natočil... Nejsou to Tři oříšky pro Popelku a další všeobecně známé, i když líbivé. Mám ji rád hlavně pro to, co ji tak odlišuje od ostatních pohádek: sahá k samotným kořenům žánru, ba přímo k mýtu, do dávnověku (např. staré pohanské kulty: "Skály už nebraly ani mé dary."), k odvěkému dychtění po tom tajemném, neznámém, co nás čímsi přitahuje, vzrušuje a láká; k prastarým hodnotám, jako jsou odvaha, statečnost, přátelství, věrnost..., se stejnou naléhavostí z ní však promlouvají též city, instinkty, touha a především láska - ovšem láska skutečná. Zde totiž princezna není obligátní odměnou či výhrou (tím rozhodně nechci deklasovat syžety jiných pohádek!) na konci cesty plné překážek, nebezpečí či plnění úkolů hodných následníků trůnu. Ba co víc, v této pohádce dokonce princezna miluje! Když Milena varuje prince: "Nežeň je do skal!", a posléze z jejích úst slyšíme věty: "Hledala jsem Tě všude..." nebo: "Tři úkoly, co s nimi? Chtěla bych, abys zůstal...", tehdy už nejde o úzkost či obavy o budoucnost vlastního království, nyní je to bytostný strach o člověka, ke kterému cítí to, co je staré jak lidstvo samo, přitom však vždy jiné,rozumem neovlivnitelné, pokaždé jedinečné a znovu neopakovatelné, tedy opravdovou lásku ... Pro mě je Třetí princ dosud nepřekonaná adaptace původní pohádkové látky. Středověká spanilá nádhera se vším všudy, navíc smekám před "dvojvýkonem" Libušky Šafránkové. (04.11.2009)

Jedna z těch klasických českých (československých) pohádek, které na atraktivitě neuberou ani roky ani opakovaná zhlédnutí. Je překvapivě dospělácká a nečernobílá - hlavním hrdinou je princ "donchuán" a ke štěstí přijde i princezna, která kletbu způsobila. A navíc se tu Libuše Šafránková zasloužila o jednu z nejsušších pohádkových hlášek: "Tvůj první/druhý bratr, srdce moje. Je krásný jako ty...jen ještě žije." No, něco takového by se mělo tesat do kamene. (29.11.2012)

Pohádka, která má jádro v pověsti o Dívčím kameni z hradu Lichnice. Já se u toho jako malá vždycky tak bála. To jak tam ve skalách tepe srdce a ty meče vrostlé do kamene. Malá provazochodkyně a nečekaně objevený míč. A obraz zlé princezny na půdě. Je to vlastně pohádka o recyklaci a důsledném využívání zdrojů - z rybího masa zabřezne fena, z vody kobyla, královna taky otěhotní, z kostí vyrostou meče. Aby se člověk o Vánocích začal bát. (02.10.2010)

Jak jsem letos dala na poctivý sledování pohádek, tak se nestačím divit, kolik jich vůbec neznám. I když jsem 3. prince už viděla nejmíň dvakrát, dost mě míjel. Teď jsem ho konečně dokázala ocenit. Skvělá atmosféra a postavy, co nejsou ani karikatury ani typický pohádkový šablony, navíc je Trávňa na tyhle role úplně dokonalej a přijde mi, že Libušce to tady ze všech pohádek sluší nejvíc. Příběh místama pěkně napínavej a psychedelickej (psycho záběry ze skal za zvuků bečící ovce patří k tomu nejlepšímu), netypický vyústění překvapí a potěší (hlavní hrdina se neožení, cože?). Jen mě překvapilo, že Bartoška si ani nebéknul. Rozhodně mě to bavilo víc, než Princ a Večernice. (17.12.2011)