Ze života loutek

Kombinácia Bergman-televízia-Nemci ma nedokázala nadchnúť. Zaujať, to áno, ale na to, aby ma nadchla by som potreboval viac Bergmana a menej Nemcov. Nepociťoval som žiadnu empatiu k hercom (často prehrávali alebo naopak odrecitovávali určený text), ani k príbehu a je pravdepodobné, že na tento televízny film po krátkej dobe zabudnem. (03.03.2016)

Zmenou krajiny som nadobudol dojem, akoby film nakrútil Bergman s Fassbinderom, avšak to je dané skôr niektorými podobnými témami, aké obaja velikáni riešili a napríklad aj témou homosexuality, ktorej sa Bergman inak nevenoval. Tentokrát je to skôr psychoanalýza jedného chlapíka, ktorý sa dopustil vážneho zločinu, než filozofická úvaha nad manželstvom, avšak ani tento aspekt Bergman nezanedbal. Je to iné, možno to viacerých hard core fanúšikov Švéda sklame, avšak opäť ide o vysokú kvalitu. Mimochodom mám podozrenie, že sa vo filme mohol čiastočne inšpirovať aj Ball pri písaní Americkej krásy. (06.04.2024)

Podřadná techno hudba 80. let. „Jsem unavený,“ šeptá muž prostitutce. Řada rychlých střihů, lehká dívka leží mrtvá a obraz ztrácí barvu. Děj se vrací o 4 měsíce zpět, kdy se potenciální vrah svěřuje svému psychiatrovi, že má touhu někoho zabít. Líčí svůj výborný vztah s manželkou, jenže i ona se může stát obětí jeho potřeb. Záhy se ze skrýše ordinaci dozvídá, že psychiatr vede s jeho ženou tajný vztah, což manželství mnoho nepřidá. Bergman si stanovil rámec a jde o to, jakou cestou musejí protagonisté projít. To je samozřejmě voda na jeho mlýn, protože on je především výborný scénárista a díky jeho schopnostem se dá bez nadsázky říct, že postavy skutečně žijí. Může jít o sáhodlouhé dialogy, které známe ze Scén z manželského života, či hlubokomyslné hledání své vlastní identity a jsoucnosti, vše působí naprosto přirozeně. Díky režisérově skvělému vypravěčství a slušné kameře Svena Nykvista jsem měl při rozhovoru manželky s tchýní pocit, že jsem s nimi v jedné místnosti, ale ony o mně nevědí. Výbornou nepřímou charakteristikou se postavy vcelku logicky "nenásilně" vyvíjejí, a divák tak nemá problém s jejich určitým ztotožněním a pochopením. Příběh není servírován lineárně, ale vybírá si různé časové úseky – dobu před vraždou, ale i po ní. Samozřejmě se s ubíhajícím časem stále více přibližujeme oné tragické události, vztahy se vyhrocují a film graduje. Nenechte se mýlit – střihačovy nůžky konají svou práci stále ve stejném tempu, ale vnitřní náboj a hutná atmosféra je cítit všude kolem. Vlastně se po celou dobu snímek nese v jakémsi snovém oparu, kdy sami hrdinové pochybují, zda se jedná o realitu, či jejich pouhý sen (Čtený dopis psychiatrovi patří vůbec k tomu /nejen vizuálně/ nejlepšímu, co film nabízí) . A na závěr abych nezapomněl: Ze života loutek je určený dětem nad 18 let. No není se co divit, když v klubu rozevírá německá prostitutka stehna přímo proti kameře. Na druhou stranu se nejedná o nijak zvlášť erotický film, nahota zde pouze slouží svému účelu. (14.04.2006)

Myslel jsem, že mě Bergman už nemá čím překvapit - jak rád jsem se opět mýlil... Tento jeho "exilový" film mi, i přes zdánlivě odlišné motivace hlavních postav, silně připomněl Fassbinderova amokem posedlého pana R. Zpracováním i námětem se sice oba filmaři odlišují, výsledek však myslím míří do stejného terče. Bergman v tomto snímku provádí důkladnou dekompozici a následnou analýzu tragického činu Petera Egermanna. Postava to pro diváka není zcela neznámá, jelikož i se svou manželkou se objevil už ve Scénách z manželského života. Film začíná vraždou a nekrofilním sexuálním aktem (že by odkaz na freudovsky anální či frommovsky nekrofilní - rozuměj hromadící, neproduktivní - charakter moderní společnosti??) a končí trestem - obé v barvě. Mezi tím však Bergman tlumeně a černobíle kmitá v čase, aby nám zprostředkoval jednak psychologické důsledky manželské neshody Petera a Katariny, jednak následné vyšetřování činu a výslechy rodiny a známých. A obě časové poloroviny (+/- od vraždy) pojímá velmi intimním způsobem: Dlouhé důvěrné rozhovory objasňují nejen pohnutky Petera, ale odtajňují také myšlenky a pocity jeho známých - vrcholem pro mě byly scény s Timem, homosexuálem, jenž byl Peterm přitahován a jehož zpověď před vyšetřovatelem je obranně ofenzivní a v závěru až nesnesitelně hluboká. Jakousi pomyslnou průvodní postavou filmu je prof. Mogens Jensen - psycholog, který je rodinným přítelem Egermannových, ale který je současně přitahován Katarinou a tedy je přímo zapleten do rozpadajícího se vztahu. Jakoby tato postava měla svou profesí zdůraznit původ všech problémů, jakoby celý svět měl být položen na psychoanalytikův gauč.... (21.10.2009)

Snímek se sotva rozeběhl a i mně svým stylem připomněl dílo Reinera Wernera Fassbindera. Psychologická sonda do neutěšeného manželského vztahu Petera a Katariny Egermannových. Pro jejich lásku je charakteristický neustálý boj o vůdčí pozici ve vztahu, promyšlené pohrávání si partnerem, snad znuděni jednotvárností hledají povyražení v nevěrách a v alkoholu. Z tohoto zkaženého podhoubí pak vyrůstá v Peterovi, navenek klidném, vyrovnaném a úspěšném chlapíkovi, obrovská touha svou ženu zabít. Svěří se kamarádovi psychiatrovi, ale ten Peterův problém nebere vážně, zlehčuje jej, protože nevěří, že by byl schopen naplnit své hrůzné představy...Další z filmových skvostů Ingmara Bergmana, tentokrát zasazen do prostředí Západního Německa. (08.01.2010)