Staříci

Vida, ujasněný koncept, důsledně omšelá estetika, radikálně pomalé tempo v duchu GerontoSympathy for very slow mr. Vengeance, uhlídaný herecký tón a na čele všeho Schmitzer, který vede svůj vozejček s průrazností tanku. Dušek navazuje na to nejlepší z jeho dokumentu K oblakům vzhlížíme, na rozdíl od mnoha dokumentaristů, co začali koketovat s hraným filmem, ale nelavíruje na hraně. Díky spolupráci s Ondřejem Provazníkem mají Staříci soudržný filmový ksicht, zralé záběrování a slušný tah na branku, který se vyhýbá doslovnosti – ale ani náhodou jízlivosti. Je to road movie s jaterními skvrnami i správně žlučovitý obraz společnosti, která se cyklí v minulých křivdách a neschopnosti se jakkoli vypořádat se zločiny minulosti. Hlavně je to ale konečně film, který nemusí soutěžit v paralympiádě "na český poměry dobrý". Prostě dobrý. Že se to ve Varech nedostalo do hlavní soutěže je bezmála skandál. Třeba Omerzuovo Všechno bude to přejíždí jak obytný Avie obrubníky. (21.11.2019)

Výkony obou herců jsou nezapomenutelné. Musím před nimi hluboce smeknout. Jako postava Jiřího Schmitzera se opravdu zapomenout nedá. Pořád ho mám před očima, když si vybavím jeho jméno, tak moc se mi vryl do paměti. Pomsta a touha po spravedlnosti je velmi silný hnací motor. Ten dokáže udělat divy. Stáři prostě není pro sraby. (09.11.2020)

Je smutný, že tendle předvídatelný nudný snímek, tu mnozí opěvují jako buhvijaký veledílo, přitom je to naprosto ubohej filmeček a kdyby v něm nehráli dva dobří herci, ani dog by po něm nezabarkoval! Navíc podezírám tvůrce, že se snažili okopírovat na podobný téma zaměřenýho Tlumočníka, kerej je ale filmařsky o několik tříd výše. (29.12.2020)

„Těšil“ jsem se, že jdu na klasický český film současnosti, pro nějž je typická nevýrazná, nenápaditá kamera (a její lhostejnost k detailu, zvláště pak lidské tváře), plytké a nadbytečné dialogy, redundantní peripetie, vtip za každou cenu, režisérská nesoustředěnost, doslovnost; zkrátka divák musí z kina odcházet pobaven a s vědomím, že ví, co si má myslet. Když jsem po chvíli zjistil, že se má očekávání nenaplňují, začal jsem trnout, kdy dílo sklouzne k filmovému čecháčkovství. Zdá se mi, že nesklouzlo a že režiséři předkládají dospělý, záživně nasnímaný film pro ty, kteří se chtějí zamyslet nad pojmy jako spravedlnost, pomsta, odpuštění, ale i nad českou minulostí a českou povahou. S tou se pojí i větší míra škarohlídství a věčné hledání much, jenže mně se dnes na filmu Staříci – sám nevím proč – žádné mouchy hledat nechtějí. (13.07.2019)

Já vlastně nic moc nečekal a dostal překvapivě dost. Přiznejme si, že český film poslední dekádu nemile přešlapuje na místě. Tu a tam vyběhne nějaký sympatický záblesk, jakkoliv svěží či herecky nesmírně příjemný. Jeden přiletěl přes velkou louži. Emigrant Vlasta, bývalý politický vězeň, vozíčkář, nasupený, ale odhodlaný. Na letišti na něj čeká Tonda, mizerně slyšící a lehce odevzdaný dávný kamarád z protikomunistického odboje. Pánové jsou sice rychlí tak, jak jim to dovolují ochablé svaly a neskladný invalidní vozík, ale plán mají jasný. Tahle komunistická svině (čti prokurátor) musí koupit kulku, protože jeho zločiny porevoluční justice nijak nepotrestala. Poslední mise dvou chatrných těl je osobitá a vlastně velmi příjemná. Ač tematizuje stáří a všechny neduhy s ním spojené. Není to žádné vzpomínání na minulé časy, není to o obhajování plánovaného činu. Režisérské a scenáristické duo Martin Dušek a Ondřej Provazník nám prostě předkládá neotřelé zpracování jednoho rozhodnutí, režírují pevnou rukou, mají ujasněný koncept, přičemž nejednou najedou na absurdní humor. Pánové Schmitzer a Mrkvička jsou samozřejmě na jedničku. (19.05.2020)