Faust

Murnauův Fast je pro mě vrcholem němé filmové tvorby. Podle mě se jedná o maximum, co se v té době dalo němým obrazem vyjádřit. Skvělá kamera, vynikajícím způsobem provedené triky, dokonalé masky a líčení, herecké výkony i výprava. Ani patetický závěr s označením lásky jako spásou lidstva mi nezkazí celkový dojem. (11.05.2011)

Na počátku byl doktor, kouzelník a dobrodruh Georg Faust, žil asi v letech 1480-1540 a jeho současníci o něm tvrdili, že je sice blázen, chvastoun a opilec, vyzná se však též v černé magii, je nadán nadpřirozenou mocí a má spolky s peklem. Kromě této postavy se vytvořila lidová legenda, která došla zpracování snad kolem roku 1575 a vyšla tiskem 1587. Byla přepsána a převyprávěna snad nesčetněkrát, byla degradována na úroveň frašky, až po ní sáhlo i nové umění - film. Režisér se v tomto svém zpracování faustovského tématu mnohem více přidržoval staré německé legendy než klasického Goethova díla. V prologu se však vsadí ďábel s archandělem, že se mu podaří zničit to božské ve Faustově duši. Mefisto sešle na město mor a tak se dají události do pohybu. Faust (Gosta Ekman) upíše svoji duši Mefistovi (Emil Jannings) a obdrží od něj ztracenou mladost. Pak prožije nějakou dobu ve smyslných radovánkách v Itálii a vrací se domů, kde se zamiluje do nevinné Markéty (Camilla Horn). Zatímco většina německých kritiků film srovnávala s Goethovou předlohou a dokazovala režisérovi nedostatek filozofické hloubky, film byl v ostatních zemích přijat vřele. zásluhu na tom mělo především skvělé vedení herců, promyšlené obrazové řešení i využití působivých trikových efektů, čímž se režisérovi podařilo vytvořit ucelené a sugestivní dílo. Jeho jednoznačně největším přínosem je dokonale využitá možnost působení filmu jako čistě vizuálního umění. Významný francouzský režisér Eric Rohmer psal svou disertační práci právě o Murnauově Faustovi. Dle něj tajemství autorova úspěchu tví v tom, že nám vytváří přímý vstup do jiného světa, "který spočívá v malířství. A ještě něco více, nechá nás objevit, že tento vesmír, tento náš každodenní život je ve své nejhlubší podstatě obrazový". A opravdu lze ve Faustovi nalézt přemnohé odkazy na díla světového malířství. (14.10.2004)

Prvních tak 40 minut je to prostě neskutečná nádhera - temné, mrazivé, vizuálně velmi působivé, ty triky, kulisy a práce s obrazem a kamerou jsou naprosto úchvatné, herecky hodně dobře podáno (Mefistofeles mě bez výjimky bavil celý film). Jenže pak to začne příběhově trochu kulhat a když dojde na Gretchen (hlavně při její stylizaci až takřka do Panny Marie), až jsem byl sám překvapen, jak mě to začalo nudit. Škoda, až je mi to samotnému líto. Ale má to své nezpochybnitelné kvality. (13.01.2012)

Největším nepřítelem starých filmů je jejich stopáž. Málokdy se mně podaří dodívat je do konce na jeden zátah. Ale příběh dobrý a notoricky známý a vizuální efekty jsou na svou dobu úžasné. Takže jestli to s filmem myslíte vážně, měli by jste vidět i toto. http://www.archive.org/details/PhantasmagoriaTheater-Faust1926421 (02.10.2011)

Sakra, takový intenzivní začátek, takový brutální konec, proč jenom je ten prostředek takový laškovný a neinteresantní. (Navzdory tomu Camilla Horn fantastická.) Se staršími filmy, které nějakým způsobem pracují s vírou/křesťanstvím mívám většinou vnitřní problém. Nedokážu se prokousat historickými vrstvami, abych správně pochopila, jestli to Murnau myslel s tou vírou upřímně nebo ironicky, nebo zkrátka jaký postoj k té legendě to vlastně zaujímá. (27.02.2022)