Faust

Možná, že polovina (možná i víc...) mých komentářů k filmům němého období, po nichž občas pro doplnění filmových obzorů sáhnu, se podobají z hlediska vypsaných dojmů jako vejce vejci, ale nic se nedá dělat. U Fausta jsem obdivoval úžasné výtvarné a scénické nápady, poutavé triky, působivě expresionistické černobílé obrazy, z nich sálající atmosféru... minimálně scéna s podepsáním vlastní krví na mě zapůsobila horrorově i z dnešního pohledu, líbilo se mi, že i ve vesměs temném filmu dochází kdesi v druhé polovině na pár příjemně osvěžujících poetických scén a jistý zážitek, na základě něhož bych Murnauova Fausta označil za dodnes pozoruhodné dílo, se určitě dostavil. Na druhé straně u téměř dvouhodinové stopáže jsem se občas nevyhl ani pocitům vaty a přehnané délky některých scén či možná i celku, v kombinaci se stylem z dnešního pohledu již tak specifickým a do jisté míry hůře ztrávitelným... ač talentovaný tvůrce své doby za to tolik nemůže. Emoce ve vyhrocené chvíli i s příchozí depresí se zvláště ke konci dostavily, ale zároveň jsem se párkrát přistihl, že během sledování, ač na jedné straně dostatečně pohlcen silnou atmosférou, přemýšlím také nad x dalšími různými věcmi (přestože jsem si na tak náročný film vyhradil specifický čas) a že s výjimkou závěrečného osudu Markéty mě podaný obsah díla nezasáhl takovou měrou, jak by zřejmě měl... Nevadí, němá 20. léta se holt nadále nestanou mým oblíbeným filmovým obdobím, přestože v nejednom snímku vnímám i nadčasové klady a jistě zásadní odkaz pro tvorbu budoucí. [70%] (08.01.2024)

Celou dobu jsem si stál na svých třech hvězdách z důvodu nezvládnuté postavy Mefistofela (který mi zde prostě připomínal Postráneckého) a přeskakování dějové linie od deprimujícího hororu, až po bezmála romantickou komedii, ale depresivní konec a polibek na hranici vše rozhodl... joo my duše romantické -)Nosferatu je ale pořád nejlepší (12.08.2009)

Sakra, takový intenzivní začátek, takový brutální konec, proč jenom je ten prostředek takový laškovný a neinteresantní. (Navzdory tomu Camilla Horn fantastická.) Se staršími filmy, které nějakým způsobem pracují s vírou/křesťanstvím mívám většinou vnitřní problém. Nedokážu se prokousat historickými vrstvami, abych správně pochopila, jestli to Murnau myslel s tou vírou upřímně nebo ironicky, nebo zkrátka jaký postoj k té legendě to vlastně zaujímá. (27.02.2022)

Friedrich Wilhelm Murnau pojal příběh o Mefistofelovi, Faustovi a Markétce jako vrcholné dílo své německé kariéry, v jehož rozbujelosti, nespoutanosti, proměnlivosti a paradoxnosti jako bychom sledovali podobně nejednotný i podmanivý obraz expresionismu jako celku, jenž uniká konceptualizaci. ____ Vyjděme ze srovnání Murnauova Fausta z roku 1926 s jeho Upírem Nosferatu (Nosferatu, eine Symphonie des Grauens) z roku 1921, mnohým jistě více známým. ____ Upír Nosferatu interpretoval v dobrém slova smyslu brakový příběh způsobem vysoce koncentrovaným, sjednoceným a úsporným. Pomocí prostředků, které v expresionismu působí spíše cizorodě, přitom dosáhl jednoho z vrcholných příkladů kinematografických možností této poetiky. ____ Oproti tomu Faust měl být ctihodným národním eposem, jenž adaptoval kanonickou látku známou od Ch. Marlowea či J. W. Goetha: příběh o smlouvě vzdělance Fausta s ďáblem i o Faustově tragickém vztahu k Markétce. Od velkého dramatu a velké literatury jej však přiblížil k bezprostřednosti, naivitě i vyprávěcím způsobům jeho lidových kořenů. ____ Grafické a plastické expresionistické prostředky tentokrát nenahrazoval stínohrou, nýbrž se k nim naopak otevřeně obrátil, leč způsobem nesourodým, tonálně rozmanitým a stylově hýřivým. Murnau překvapuje náhlými změnami v náladě, rytmu, hlediscích či herecké interpretaci týchž postav. Zarážejí kontrasty odlišných architektonických stylizací nebo mnohost přístupů ke kompozici obrazu. ____ Mohlo by se proto zdát, že jde o jedno z těch příslovečných nemocných velkých děl velkých umělců, jenže ono není vůbec nemocné. Všechny zmíněné nestejnorodosti jsou totiž nenáhodné a soustavně realizované. Navzdory či možná díky jistému diváckému diskomfortu jde naopak o mocné gesto uměleckého týmu s Murnauem v čele. ____ Zatímco v době převládání epizodického vyprávění Murnau přišel se sevřeným Upírem Nosferatu, v období vítězství sevřeného vyprávění kontroval epizodickým Faustem, svého druhu sumarizujícím sbohem jeho německé kariéře… a jak bylo řečeno, v jistém slova smyslu i německému filmovému expresionismu ve vší bohatosti a neuchopitelnosti. ____ Ano, ona cesta od mýtu přes frašku a tragédii zpět k mýtu může současnému divákovi připadat zrádná, jak už to u smluv s ďáblem bývá – ale tuhle je záhodno podepsat. [Napsáno pro katalog LFŠ 2021] (29.08.2021)

Nie, vážne, ten plagát je úplne mimo. Depka v pravom expresionistickom zmysle slova. Pokiaľ tento silný žáner máte radi, tak je tu z neho úplne všetko. Jednoduchý život ľudí v stredoveku sa tu stretáva s obrazmi nadprirodzena, priamo s bytosťami v hierarchii ľudskej fantázie úplne najvyššie a najnižšie. A chudák človek medzi nimi. Murnau robí z každého záberu jedinečné výtvarné dielo, najmä vo fantasy pasážach. Trochu škoda, že film v určitý moment prepne až do komédie a nadýchne sa naplno potom až v záverečnej polhodine, ktorá je znova výkladnou skriňou expresionizmu. O predlohe som vopred skoro nič nevedel, čo sa mi už mnohokrát vyplatilo, divák je okrem obdivovania histórie kinematografie aj v klasickom napätí čo bude ďalej a ako to skončí. (26.01.2014)